Návrat do reality (a domů)

my own personal hell
Tak jsem se včera vrátila. Sotva jsem však ve spodním patře shodila krosnu, něco se zlomilo. Od chvíle, co jsem vešla do svého pokoje mám pocit, že jsem někde jinde. Moje nora, moje nořička, byla kompletně přeházená. Nábytek úplně někde jinde, některej tam vůbec nebyl, věci z něj vyházený na zemi a uprostřed pokoje něco mezi smetištěm a hromadou prachu a bordelu, což se ukázalo nakonec jako správné . Maminka, pokec, sdělení.
Za topením našla spoustu prachu, nějaký kapesníky a navíc tam bylo nablito. Od kočky (tomu jsem se musela lehce pousmát, ta mrcha ). Pokud si vzpomínáte na fotky, pod topení není technicky možné se dostat, protože na něm je napláclá postel a tu tam drží knihovna. Neumyla jsem okno, co jsem měla umejt už před měsícema, páč jsem na to sprostě zapomněla. Maminka se poté, co 30.12. čekala 4,5 hodiny v Brně na Pendolino, co nakonec ani nejelo (hallowed are the ČD ), lehce rozzuřila při tomto zjištění a začla odhazovat nábytek, věci z něj a když se konečně dostala k topení, umyla zmíněné okno.
Mně, sedící na posteli proti ní, bylo sděleno, že pokud nejsem schopná uklízet si sama, bude mi uklízet ona. Ale s tím, že v tom případě tam toho chce mít co nejmíň, takže bude postupně kraviny vyhazovat. Má pravdu. Já mám ale do zítřejšího večera čas pouklízet si všechno, případně si to zarovnat do police ve sklepě. To nechápu. Když hodlám vařit, tak si taky neuložim pánve a hrnce do sklepa...No nic.

Ve škole je to taky super. Po nehezkém ranním vstávání v pět hodin, což je po tom, co jsem na chatě chodila spát v 7 ráno, protože do té doby jsme s Incikem sledovali různý blbosti v televizi a udržovali oheň (načež ho nechaly nejmenované milé spoludyblící vstávající v 7 vyhasnout ), dosti sebevražda, naklušu do školy, kde jseme skejsla sama. Relativně. Jana se ode dneška fláká v Hypernově a mě nechala ve škole.
Adéla, doteď velmi tichá a zakřiklá holka(i když teda moje "Tak co ten tvůj pankáč?" ji dovede pěkně vytočit ) má náhle po návratu z Hypernovy vyzývavý tričko, na krku "anarcháč" (dárek od miláčka) a na ruce má čímsi ostrým vyřezaný písmeno H (Honzík je to, Honzík). Když se jí snažím pomoct, sdělí mi ať neotravuju a vzápětí se mě ptá, jestli to má dobře. Rupaj mi nervy, posílám ji do háje a odcházím. To bude pěkně promlčená praxe.
Pak je tam se mnou Markéta. Hned první den, co je zpět z Hypernovy se naváží do prváků a mě se snaží oslnit historkou, jak poblila na základce v hodině mojí matky lavici, protože se jí udělalo špatně. Připadám si jak v cvokárně.
A až dorazí Jitka, asi si hodim mašli. Nic proti inteligentním textům Morčat na útěku, ale když mi Jituška osumkrát do hodiny přijde říct "Ne to neni cukr, to je piko", mám chuť zabíjet.
A když mi pak pod nohy vleze počtářka a vševědoucí Šárka (6x6=13), mám dost.
Díky bohu za Anetu, která ač hlavním tématem, o čem mluví, je její kluk a jejich příhody (i když ta dnešní z ložnice byla docela vypečená ), dovede aspoň trochu komunikovat. Například dneska si s úsměvem vzpomněla na minulou praxi, kdy jsem s Andreou měla stříkat indiány a jí to moc nešlo. Když jsem jí asi k dvacátý šestý mutaci indiána a psího exkrementu řekla, že by ho měla stáhnout, spolužačka nevydržela. Práskla se sáčkem na stůl, zařvala na mě, že nemůžu očekávat, že to někdy nastříká tak dobře jako já, protože to nikdy nedokáže, páč není tak dokonalá jak já a naštvaně odešla. Málem jsem se umlátila smíchy, ale sáček jsem sebrala, dostříkala jsem to a žila jsem šťastně až do smrti (pokud jste to stejně jako ona nepochopili, tak mě k ní mistrová přiřadila proto, abych to udělala s ní, poradila jí a pohlídala, aby to bylo dobrý, tj. to bylo na mě ).
A ve finále jsem byla opět (už jsem se o to snažila po návratu z chaty, kdy jsme čekali s Jimim na nádraží, až mu pojede vlak domů. Fronta byla tehdy o tak 12ti lidech a nehejbala se ) pokusila koupit si lítačku na nádraží, což proběhlo asi tak, že jsem vešla, prohlídla jsem si frontu 30ti lidí, co se tam točila po hale, koupila jsem si další jízdenku a jela jsem na Dubinu, kde jsem vystála frontu o jednom! člověku a už jsem jela domů.
Propadám skepsi, zejtra jdu do týhle šílenosti znova. Možná zas budu vést inteligentní rozhovory s pořezanou Adélou, možná zas o svačině usnu na stole, možná zas zkazim na co šáhnu a možná mě v MHD umlátí nějakej sedadlachtivej cestující. Člověk aby se bál vycházet ven . (příště se pokusim bejt pozitivnější, teď se nemůžu nějak donutit )