Uběhlá a dosti náročná praxe

aneb proč se zítřkem počínaje házim marod
Je neděle, temný večer, já zoufale bušim do jiných kláves než chci, protože jsem si stále na "novou" klávesnici nezvykla, a z poznámkového bloku na mě čumí poznámky z minulých dní. Asi budu muset podlehnout a zblognout to .
Pondělí
bylo velmi náročné. Opět vstávání v nechutných 5:15, venku kosa jak na Sibiři a celej den narážení do všeho, do čeho to jde, a zoufalá snaha neusnout. Není divu, že si nic nepamatuju a nebylo ani co poznamenat .

Úterý
už bylo mnohem veselejší. Na rozkaz naší třídní z minulého týdne jsme se vydali o velké přestávce před její kabinet, kde jsme na ní (hlavně tedy na vysvědčení ) asi deset minut čekali. Pak se náhle vyřítila ze svého kanclu ředitelka a tak nás seřvala, co tam děláme, že máme na učitelku počkat na dílně, že za náma přijde, že jsme se ze schodů k dílně spíš kutáleli než šli . A následný výsledek?


Středa
taky nebyla zlá. Pominu-li teda čas oběda, kterej byl opravdu extrémní. Sice už nevím, co bylo k jídlu, každopádně jsme s Michalem a Davidem odstrčili talíře a vydali se zpět na dílnu. Ovšem už za dveřmi jídelny mě popadla úplně nehorázná nevolnost (to je dosti zvláštní, protože obvykle to na mě přichází až pod schodama o deset metrů dál ), takže když jsme jakž takž došli k dalším schodům, které jsme museli vyjít, jen tak mezi řečí jsem poznamenala, že to asi vyhodim, až vylezem až nahoru. Chlapci ale vypadali, že maj hlavně problémy sami se sebou, takže mě nechali jít. O to víc mě tedy překvapilo, když jsem natáhla nohu k poslednímu schodu a Michal mě náhle serval za druhou nohu k zemi, takže jsme se začli povalovat po schodech a smíchy jsme se nemohli postavit . Ale ušetřil uklízečce práci .
Čtvrtek
nezačal zrovna ideálně. Ráno mi zazvonil budík, zamáčkla jsem ho a ještě chvíli jsem ležela. Po "chvíli" jsem z kuchyně zaslechla, jak se otec táže matky, jestli jsem nezaspala. Když jsem lehce podrážděně (takhle mi nevěřit, že nedovedu včas vstát ) odpověděla, že jsem nezaspala, podívala jsem se na budík a zjistila jsem, že je 6:37. Musela jsem se tedy došourat do kuchyně, přiznat, že jsem fakt zaspala. Ta potupa .
Pondělí
bylo po víkendu už standartně jako pár facek. Bloumání po dílně a pospávání při pauze náhle lehce "off topic" prorazila mistrová, která na celé zázemí zadumaně pronesla "Udělám tě za třicet vteřin ". Když jsme se konečně vzpamatovali, tak nám došlo, že až moc zažratě čte erotickou inzerci na zadní straně Blesku .
Úterý
bylo velmi plodné ohledně hlavního cukrářského přikázání, konkrétně "Nespálíš". Ajs se mi nejdřív vysmál, když jsem z trouby vytáhla lehce připeklé (potahovala jsem čokoládou) košíčky, načež ho asi po hodině dost přešel smích, když čtyřikrát za sebou pronesl "Shit!" a pak vytáhnul z trouby plech s totálně černejma kremrolema . Né že bych se jako smála, ale ty moje košíčky se aspoň daly ještě použít . Pak mi to ale vrátil, když jsme o pauze seděli a já jsem se sundanou ponožkou zkoumala svoje bolavé prsty (zdravim Johnyho ), protože pronesl "Jéžiš já z čeho mě slzej oči a ona si sundala ponožku...". Bídák .
Středa
byla celkově nejnabitější. Začlo to už ráno. Vzbudil mě nějakej šramot, tak jsem se podívala nahoru a zjistila jsem, že na poličce nad mojí hlavou stojí kočka a něco tam dělá. Tak jsem si sedla, abych se podívala, co tam dělá, a hned jak jsem se zvedla, tak na místo, kde jsem předtím měla hlavu, kočka shodila těžkej skleněnej svícen, co jsem na té poličce měla. Ač svoje křivý zoubky sebevíc nenávidim, vyražení bych jim nepřála .
Další šok mě čekal hned poté, co jsem se vzpamatovala. Venku byl úděsnej slejvák a já jsem zrovna včera dala svou jedinou bundu s kapucou na přešití. Dobře, statečně jsem se vydala ven. To, co tam na mě čekalo, se ale nedá slušně popsat. Za těch pár vteřin to všechno zamrzlo. No než jsem doklouzala na konec ulice, tak to trvalo tak deset minut. Pak jsem zahnula za roh a tam to vypadalo lépe. Říkala jsem si "Tady to vypadá pěkně, nezamrzlý, rovný..." a šlápla jsem tam. Když se ale vzápětí ukázalo, že to byla 10cm hluboká louže a moje extrémně propustné boty na to okamžitě zareagovaly, bylo mi už absolutně jedno, že po doražení na zastávku jsem zjistila, že mi to ujelo před celou věčností .
Když jsem teda došla do vedlejší čtvrti na trolejbus a pak jsem přestoupila do busu, kde jel Ajs a Michal, prokecali jsme cestu a pak jsme vystoupili. Když jsme chvíli pokluzovali, Ajs jen tak mimochodem poznamenal, že by ho zajímalo, kdo se složí první, ale že sází na mě. Ale děkuji mu, že se o chvíli pozdějc málem složil on a ne já .
Další veselá situace nastala už chvíli poránu, když jsme se převlíkli a vyrazili pracovat. Tak se tak snažim vytáhnout mísu z mísy pod ní (postřílela bych ty prvácký flákače, co jsou líný to utírat ) a jak se mi to náhle a hlavně dosti nečekaně povedlo, ruka mi v náhlé volnosti vyletěla nahoru na železnou tenkou hranu police, která byla logicky dosti tvrdá. Kromě toho, že jsem měla dojem, že jsem si přerazila prsty, tak mi okamžitě prsty chytly modrej odstín a děsně to bolelo. Jak ale ostatní čuměli, jak tam poskakuju a kvičim .
I na nostalgii ve středu došlo. Ajs měl slabou (a velmi upřímnou ) chvilku a zavzpomínal na začátek prváku, kdy mě s Michalem zrovna neměli moc v lásce. Jeho "Jsem vždycky jeli v busu, tys přistoupila a my jsme vždycky strašně litovali, že nejseš nemocná a jedeš do školy..." mě dostalo .
Sranda však ještě zdaleka nekončila. Při cestě z oběda s Ajsem a Andreou jsme dali volný průchod svému citu k hudbě, což se projevilo asi tak, že jsme šli, Ajs tahal nohy po zemi, což vydávalo takovejten skřípavej zvuk, já jsem dupala a luskala prstama a Andrea do toho dost hlasitě chrchlala. Naše hudba krásně zněla celou chodbou... Když se náhle, pro nás dosti nečekaně, zpoza rohu vynořil učitel, měli jsme trochu problém pozdravit ho s vážnou tváří .
S Andreou jsem ale pro tu chvíli ještě neskončila. Když jsme dorazili zpět na dílnu, kde nebyla práce, tak jsme se tam různě ochomejtali a Andrea si hrála s mísou s moučkovym cukrem. Různě se tam oháněla sejtkem, píchla tam nůž a na něj sněžila, na což pak reagovala "Jééé, tady sněžilooo, koukejteeee !". Já, jelikož jsem se na to už nemohla dívat a navíc jsem zlá teta , šla jsem k ní a ten cukr jsem jí z toho nože setřásla. No to bych vám přála vidět tu reakci - ona se nejdřív zatvářila, že se rozbrečí, pak ke mně přišla, nenávistně se na mě podívala a pak mě nazvala blonďatou pí_ou . Když pak poodešla za Ajsem a Michalem a já jsem se po chvíli přifařila se slovy "Blonďatá <> je tady! ", vypadala, že mě zabije. Divné .
Pracovních sedm hodin skvěle zakončil Michal, které mi líčil, jak byl s Ajsem v lékárně a chtěl 400krabiček Paralenu Plus "na nachlazení". Prodavačka prej dost zírala (kauza s nakupováním Paralenu Plus a podobnejch kvůli obsahu pseudoefedrinu, z kterého se dobře vyrábí pervitin).
Naposled jsem se ještě pobavila ve chvíli, kdy jsme si to s Ajsem šinuli na zastávku a jako vyznavači adrenalinovejch sportů jsme zvolili cestu, při které člověk musel vyšplhat takovej kopeček. Lezla jsem na čtyřikrát . A výsledek? Nakonec mě Ajs musel vytáhnout, protože už to jelo .
Čtvrtek
byl takovej nudnější. I když v rámci úžasných objevů šel, našla jsem kalhoty, kvůli kterejm jsem už tejden popotahovala mámu, protože jsem trpěla představou, že jsem je dala minulou středu prát společně s tričkem a zástěrou. Byly ČISTÝ ve skříňce . A co ze zbytku dne týče, obdržela jsem za vysvědčení Inteligentní plastelínu (sice jsem dostala Jantar, ač věčnost pošilhávám po žvýkačkové růžové nebo ultra červené, ale nevadí, něco nafotim ) a ještě ve škole jsem obdržela po Andree (no ta už mě fakt musí proklínat ) výrobu dortu. Měla jsem si nakreslit návrh, což jsem taky udělala. Myslíte, že mi na něco byl?
Pátek
Ano, ten návrh mi na něco byl. Ten dort se přesně podle něj udělal. I am so happy! . A jakže to vypadalo?

Ještě v pátek jsem se mimo jiné podívala na Mrtvou nevěstu Tima Burtona. Jelikož jsem ale velmi šťouravej člověk a vadilo mi, že v titulkách chybí překlad písniček, resp. je tam dost slabej a pouze chvilkovej, vrhla jsem se na to (teda né že bych si prostě nemohla sosnout jiný titule, ale tak nějak pro radost...). Die, die, We all pass away....

Jinak, nemohu říct jinak, než že tento film vřele doporučuju. Nevím, jestli to není způsobeno tím, že Velkou rybu jsem viděla už před nějakou dobou, každopádně při seřazování Karlíka, Ryby a Nevěsty by Nevěsta byla rozhodně nahoře. Tak pokud mate radi sladkej černej humor, nějakou tu písničku, animáky a hlas Johnyho Deppa a Heleny Bonham Carter, vřele doporučuju .
A jinak? V sobotu jsem dostala jinou klávesnici, protože na tý mojí (asi už se projevilo moje čištění a zážitek z nedávna, kdy jsem si tak v rukou pohrávala s vysokou skleničkou od Becheru na míchání Betonu a náhle se mi ta sklenička vyklopila do klávesnice. Nebejt plná ananasovýho stoprocentního džusu tak neřeknu, ale takhle...) přestaly nějak fachat některý klávesy. Miira by z ní byl možná sice totálně perplex, protože nemá win čudlítka ani nic podobnýho, ale já, která jsem nikdy nepoznala nic jinýho než Windows, pláču. Win+d, béé . V sobotu jsem si také, těsně před odchodem na brigádu, přeleštila monitor. Když jsem ale vzápětí zjistila, že jsem to udělala kapesníkem, co jsem před chvílí použila, mé pocity byly rozpoluplné . Ještě dalším sobotním poznatkem je fakt, že kuřecí maso po indicku je pěknej humus. Sice jsem od kuřecích nudliček s jablkem na kari moc neočekávala, ale teda to, co to ve výsledku bylo....
A dnešní poznatek? Víte, co je fakt hukot? Když jede zároveň myčka a konvektomat .