Něco na paměť prosím!

ale rychle!
Dny plynou, pomalu ještě v noci vstanu, jdu do školy, přijdu domů, dělám věci do školy nebo zakázky a jdu spát. Koníčky momentálně nemám vůbec žádný a dny utíkaj zvláštním tempem. Pěkně blbým konkrétně. Ale dost bylo stěžování, nebaví mě to ani psát . Je takhle odpoledne, konečně jsme skončili ve škole a já vyrážím do papírnictví, kde si zakupuju nějaké další sešity do školy a kupuju si korkovou nástěnku, kterou hodlám nahradit kus kartonu, na který si píchám objednávky na dorty. Tak si tak pěkně jdu s nástěnkou v ruce, pomalu si až prozpěvuju jak se mi dobře a dorážím do místního obchodu. Ještě se mi vybavuje zážitek z minula a poučena si nástěnku neodkládám na odkládací plochu, ale opírám ji nastojato do košíku, kam později přihazuju nákup. Pěkně si dojedu k pokladně, vyložím zboží na pás, pěkně zaplatím, uklidím košík a odcházím. Ano, vy jste možná už postřehli, že jsem ve větě nezmínila to, že jsem si nástěnku vyndala z košíku, ale tak vypravujte to mně, která vesele pokračuje v cestě domů . Tak si tak dorazím domů, v klídku se převlíknu do domácího, zasednu pěkně k počítači. A pak náhle myšlenka se vloudí do mé hlavy...co bych zabíjela čas u nějakýho filmu, připíchnu si objednávky na novou nástěnku!. Áno, nápad brilantní, nicméně něco mi tu chybí. No kam jsem to sakra dala. Že bych ji nechala venku u dveří, když jsem lovila klíče? A do pr....! Už vím, kde je, a taky už vím, co mě opět čeká. Mírně nadávaje se tedy oblékám, beru klíče a fofruju si to k obchodu, než se projeví zlaté české ručičky a někdo mi moji nástěnečku štípne. Vstoupím tedy do výše zmíněného obchodu a začínámse rozhlížet, kdepak asi můj nový miláček je. Áno, už ho mají položenýho na kase. A ne, u kasy sedí stejná prodavačka, co mi dávala minule ty krabice. Sakra No nic, s úsměvem lehce trapně se cítícího dementa přistoupím k pokladně. "Dobrý den...já jsem si tu to...zapomněla tu nástěnku."
"Aha, tak si ji vezmi."
"Děkuju vám. Ale ono to...ehm...ještě není všechno. Totiž víte já vždycky sem s něčím jdu, odložím si to tu a pak to tu nechám...nezůstala vám tu NÁÁÁHODOU ještě taková stará zelená krosna?" . Prodavačka se doteď smála, začíná se brutálně tlemit. "No zůstala, ale ta už je tady aspoň tři týdny ."
"Noo, to by asi tak odpovídalo ", dodávám rudá pravděpodobně až na zadnici a ona mizí někam do zázemí, odkud se po chvíli vrací s naší dvacetiletou krosnou, kterou jsem před třemi týdny dostala nazpět od Pleskotky a zamířila jsem s ní na nákup, ze kterého bohužel nevyšla zrovna nejlíp. Ale musím poznamenat, že pěknejch pár dní jsem chodila doma a přemejšlela jsem, jeslti jsem ji tam vůbec donesla nebo ne . Když procházím mezi dveřmi a standartně se loučím, vrtá mi v hlavě kromě solidního výtlemu a pocitu ostudy jedna myšlenka. Jestli oni si nezaložej nějakej speciální koutek Zuzany Skalické na všechny věci, co tam někdo nechá. Páč když stejně všechny budou moje....