Podůlšany I.

kýbl - nejlepší přítel člověka!
18.8.2008, pondělí
Po velmi hodnotném pětihodinovém vyspání (ano, všimněte si, jak jsem se kvůli vám obětovala, abych vám dodala blognutí ) vstávám a vydávám se připravovat na cestu. To v překladu znamená, že na rám kola přidělávám brusle a další zapomenuté věci, načež končím tím, že na vrch všeho položím pytlík banánů, který už nemám jak přidělat. Takto skvěle připravena se dost nestabilní vydávám k Šindele, která už mě čeká. K jejímu velkému nadšeními vrazím pytlík s banány a vydáváme se směr Podůlšany. Na zdymadle se k nám připojuje Jogi. Hned o kus dále ale shledávám lehce matoucí věc, z dlouhé ulice, kterou jsme každý rok jezdily, najednou udělali jednosměrku. No nevadí, nikdo se nedívá, že . Brzy však dorazíme do cíle – hodlám totiž navštívit místní pekárnu, kde hodlám zakoupit žvýkačky. Chápejte, JÁ jsem si před pětidenním pobytem ZAPOMNĚLA koupit žvýkačky. No to už je fakt konec . Tak jsem si tak vkráčela do dveří, aby to nebylo trapný, tak jsem si ještě poručila oříškovej šáteček a pak jsem vhodila do placu své přání. “Deset balíčků zelenejch orbitek.“ Prodavačka reagovala pozvednutím obočí, načež ze stojanu vytáhla celou krabičku, přejela ji očima a celou mi ji šoupla. Jogi se tlemila. Tse .
Cesta utekla překvapivě rychle a my jsme se ocitly v Podůlšanech, kde nás už čekaly všechny věci. Na můj popud jsme se daly do vaření (ano, samozřejmě teď nevim kdo poznamenal, že bych furt jen žrala ) špaget, vybalily jsme a oběd jsme vychutnaly pod pergolou za zpěvu ptáků (jíst mimo střechu, pravděpodobně bysme si ze všudepřítomných ptáků vychutnaly mnohem víc než jen zpěv ). Pak jsme samozřejmě začaly skákat DDR a to se příjemně táhlo celé odpoledne. Další hlad na samozřejmě nenechal dlouho čekat a tak jsme se vydaly do Ždánic na nákup. Obchod narvaný zbožím k prasknutí, na regálu pečiva ležel celej JEDEN dalamánek a šiška chleba. Tak jsem si aspoň koupila Míšu a přemluvila jsem Šindelu a Jogi, ať jedeme na nákup ještě do druhého místního krámu v Čeperce. Po cestě mi Jogi začala nadávat, že jí ujíždím a neslyší hudbu z mobilu, který jsem měla v kapsičce na rámu kola. Tak jsem začala ujíždět, což si zase nenechala líbit ona, ve výsledku čehož jsem z mého kola na rovince vytáhla 33,3 km/h. Fakt, že jsem se pak cítila na amputaci nohou, zamlčím . Ve druhém obchodě bylo nakupování mnohem příjemnější, dokonce tam i něco měli, takže jsem zakoupila rovnou pět vodových nanuků, jablečný závin a vydaly jsme se zpět.
Po návratu se mi nicméně udělalo nějak divně, tak jsem si na chvíli lehla. Když pak holky přišly s nápadem, že půjdeme bruslit, uvítala jsem zábavu s tím, že jsem jen unavená a až se rozhýbu, tak mi bude líp. Ujely jsme snad dvacet metrů a mě chytla děsná křeč žaludku. Řekla jsem si ale, že to asi bude dobrý a jely jsme dál. Asi po kilometru mi ale začlo být fakt divně, tak jsem navrhla návrat zpět. Cesta zpátky byla snad nejdelší v mým životě. Točila se mi hlava, žaludek jsem měla snad až v krku a křeče břicha se nedaly vydržet. Sotva jsme dojely, vyžádala jsem si kýbl a tak tak jsem to stihla. Mám dojem, že jsem zvracela jídlo snad za celej poslední tejden. To nejlepší ovšem ještě mělo přijít. Chytla mě děsná zimnice, malátnost a točila se mi hlava, tak jsem zalezla do postele, že se to snad po chvíli zlepší. Chyba lávky, ani po chvíli, ve výsledku ani po hodině, co přijela Lenka, mi nebylo líp. Nakonec jsem v posteli zůstala pod spacákem zahrabaná až do půlnoci, protože kvůli úděsné zimnici jsem se nemohla vyhrabat ven. Nakonec se mi udělalo líp, tak jsem se na rychlovku vykoupala a šla jsem spát s tím, že mi ráno bude dobře. No to byl taky omyl, uprostřed noci mě probrala bolest žaludku a nemohla jsem spát. Když jsem nakonec usnula, po chvíli jsem se probrala a zopakovala jsem číslo s kýblem. Nebudu ani komentovat toho člověka, co zadělal kromě dveří i dveřní síť, kvůli které jsem se s žaludkem v puse nemohla dostat na čerstvej vzduch . Když mě nakonec veškerá bolest přešla, těšila jsem se na ráno, kdy mi mělo být lépe.