-sí díře
Prázdniny utíkaly jako voda, já jsem se vrátila 22. z Podůlšan a byla jsem natěšená, protože mě čekal týden, na který jsem se dcelé prázdniny těšila nejvíc - měli jsme jet s Jirkou stanovat. Jelikož přes rok kvůli škole a brigádám na sebe nemáme moc času, těšila jsem se na to jakožto na takovou třešničku prázdnin. Ještě v den mého příjezdu jsme si zajeli do Hradce do aquaparku a ač si trochu stěžoval, že ho bolí břicho, ve všech ohledech jsme se vyblbli a plánovali nedělní odjezd. V sobotu ráno jsem si sbalila, připravila všechny věci a už jsem jen u počítače zabíjela poslední den doma. A najednou telefon. "Mám 38 teplotu, asi nikam nepojedeme." Skok na 14 hodin. "Nechali si ho v nemocnici na pozorování." Skok na 20 hodin. "V devět jdu na sál, budou mi vyndávat slepák", zněla zpráva. A pak už nic. V neděli jsem se za ním šla podívat do nemocnice, kde jsem zůstala celé odpoledne. A další den znova a ty další taky. Celé moje dny se smrskly na pobyt v nemocnici a zabíjení času než tam zase půjdu. Jelikož jsme měli být pryč, najednou jsem neměla žádné plány, nápady co dělat a co nejhorší, neměla jsem chuť cokoliv dělat. Celé dny jsem se utápěla v pocitech osamělosti a smutku. Ve čtvrtek ho pustili. Asi tolik k úžasnému konci prázdnin, na který jsem se celý rok tak těšila. Všechno to šlo doslova do <>. A mě to vlastně ani nepřekvapuje. Tak zítra ahoj, školo!
uff, tak hlavne, že už je Ajsík v pohode, ešte si užijete hromadu prázdnin ;-)
OdpovědětVymazat