Jak nebalit někoho na ulici a další

Svět se mění a my s ním. Doba se posunula, lidé se seznamují na facebooku, followují na Twitteru, navzájem se stalkují (borrowing jak vyšitej :D) a romantika je pryč. Naštěstí se ukázalo, že i v dnešním uspěchaném světě existuje láska na první pohled a romantičtí muži.

Asi před týdnem zpět jsem se na základě požadavku maminky vypravila na nákup dvaceti metrů ubrusu a dalších nezbytností na letní tábor. Tak si tak vykračuju směrem k místní prodejně vietnamců a najednou mě zmerčil muž, kterému moje krása natolik učarovala, že neváhal a vypravil se mě sbalit. Musím říct, že když je člověk posilněn množstvím větším než malým, zřejmě úplně vše se zdá jako dobrý nápad a jako velice originální. Jeho prvním krokem bylo, že zařval: "Heléé, blondýna z Londýna! Kam dééš, blondýýýno?". Oslovení na ulici dostal na úplně novej level, když na můj smích a ignorování jeho osoby reagoval slovy: "Čemu se směješ ty pičo? ..ugh...teda chtěl jsem říct madam." (úplně jak v tom vtipu s tim rozvodem, jak manžel vysvětluje u soudu že se jednou ráno přeřek, že místo "Miláčku prosimtě podej mi noviny" řekl "Krávo blbá, zkazilas mi celej život!" XD). Jelikož se po tomto nešťastném přeřeknutí, které zazdilo veškeré naděje na nás budoucí společný život, potřeboval trochu vzpamatovat, rychle jsem zmizela do obchodu.

On se nicméně nevzdal a zvolil novou taktiku - čekal na mě před odchodem než vyjdu zpět ven. Bylo docela k popukání, jak čekal před PROSKLENÝMA dveřma a když viděl že jdu, tak udělal pár kroků zpět a jakože znovu k těm dveřím přišel abysme se jakože náhodou potkali :D. Následovalo překvapené "Jéé, to seš ty?". K jeho smůle ani velice intenzivní pivní dech neomámil moje smysly, proto přistoupil k taktice blokování dveří, abych nemohla odejít. Po velice krátkém rozhovoru "Pojď, půjdem na pivo", "Ne, díky nechci." "A co bys chtěla?" "Projít.", který začal poměrně rychle cirkulovat, se ukázalo, že i metr a půl dlouhá a tvrdá role ubrusu se může hodit. Když jsem naznačila, že pokud neuhne ho v další sekundě tou rolí přetáhnu po hlavě, pochopil, že si nejsme souzeni a šel si svou cestou. Smutné. Taková romantická historka o seznámení to mohla být, nebejt...no, všeho :D.

---------------------

Další zajímavou věc o lidském chování jsem se naučila při nákupech se Šindelou. Vešly jsme do textilu, prolejzáme tam zboží a najednou vešla dovnitř babička s vnoučetem v kočárku. Katastrofa nastala k okamžiku, kdy bodrá paní prodavačka přistoupila k dítěti že na něj udělá kukuč a zabaví ho než si babička něco koupí. Dítě okamžitě spustilo sirénu a bylo po srandě. Co se ale rozpoutalo po tom, to mě dostalo do kolen. Tyto dvě životem ostřílené, zkušené, chytré a všeznalé ženy se velice hlasitě pustily do polemizace o tom, k čemu jsou děti vlastně dobré. Vše bylo mířeno na přítomné dítě, nicméně něco mi tam nesedělo. Nějak nemůžu přijít na to, co to bylo (:D).

"Furt TO jenom řve a něco chce." "To máte pravdu, furt TO jen votravuje a člověk nemá chvíli na sebe." "Jojo, člověk aby TO furt krmil, oblíkal, obskakoval a co z TOHO má? NIC.".

Obě dámy se ve výsledku shodly, že TO (děti) je mizerná zbytečná lůza, čemuž až paní prodavačka nasadila korunu v momentě, kdy znovu přistoupila ke kočárku a začla na dítě mluvit: "No ty zeš ale loztomiloučkej chlapečšek, takovej maličkatej ňuňu krášňouškej šlapeček, viď?" . Radši jsme mlčely :D.

---------------------

Nakonec jsme zažili i jednu katastrofu doma. Naše dlouhosrstá micina, která si užívá obou světů zároveň (v noci venku bojuje s ostatníma kočkama, chrání si teritorium, zabíjí vše ostatní co se hejbá a je to velikostně přiměřený jejímu žaludku a ve dne spí v posteli), se nám jednou ráno nevrátila domů. Běžně ráno v pět, kdy táta vstává, sedí u dveří a poctivě čeká než jí otevře, nicméně tentokrát nedorazila. Táta mě ráno přitáhnul do kuchyně a povídá mi, že se kočka určitě ztratila nebo se jí něco stalo, ať mu pomůžu ji hledat. Ještě v noční košili jsem se vypotácela na balkon, že jí teda budeme volat. Dojdu na konec balkónu a volám. Pak se otočím na tátu že jí nikde nevidim, a přímo mezi náma (oba koukáme jiným směrem z balkónu) sedí na zemi naše rozcuchaná, poválená a rozespalá příšera, která evidentně spala pod stolem a ignorovala fakt, že jí táta už málem kopal hrobeček. Ten pohled na ní s nechápavym rozespalym výrazem byl opravdu k nezaplacení XD.

---------------------

A na závěr malá rada. Jistě všichni znáte ty situace, kdy vám něco padá na zem a vy se v tom posledním zoufalém záchvěvu honem snažíte tu věc chytit, ať už rukou, nohou... Stojím si tak v ledničce a přendávám vejce do misky, když se mi povedlo převrátit misku se zbytkem vajec. Nechápu, co přesně v lidském mozku v takové krizové situaci zablokuje veškerou logiku, kdy člověk i přes evidentní ztracenost situace zoufale bojuje tím nejhorším způsobem. V mém případě to byla snaha vejce chytit tím, že jsem ho přimáčkla stehnem k ledničce :D. Nemusím předpokládám ani vysvětlovat, že zatímco zbývající dvě vejce se mi přirozeně rozpleskly přímo do boty, to třetí se mi podařilo rozmajstrovat takovým stylem, že jsem si musela přeprat kalhoty, ponožky i boty :D.

Takže nikdy, opakuji NIKDY, nechytejte vejce nohou. Špatně to dopadá :D.