pátek 29. června 2012

NÁVOD: Kožené kytičky

Jelikož se posledních pár let velice pozvolna učím šít, kupuju si časopis Burda. Tuším v předposledním čísle jsem našla úžasný návod na kožené kytičky, o který (a hlavně o výsledky) bych se chtěla podělit. Abych ale byla do začátku upřímná, ne všechny návody na doplňky v Burdě jsou použitelné a doma realizovatelné, pořád mám v živé paměti jak jsem nadávala jak špaček u realizace jemných vyšívaných motýlků z organzy. Hezky jsem obkreslila motýlka na organzu, namalovala mu nějaké detaily, vystřihla a to bylo vše co se mi dařilo, v posledním bodě, vyšívání, mi náš šicí stroj i na nejpomalejší rychlost z těch ve výsledku údajně roztomilých motýlků cuchal zmačkané kousky čehosi, které jsem za stálého nadávání postupně házela do koše :D.

Teď ale už k návodu, který mě potěšil:
(zdroj: BURDA)

Celé kouzlo spočívá v tom, že z pravé kůže zvolené barvy nastříháte tvary kytiček (já jsem si vykopírovala z časopisu vzor a různě ho zvětšila a změnšila, abych ve výsledku měla cca 8 různých velikostí kytiček) a ty namočíte do horké vody. Pozor na kvalitu kůže, když jsem kvalitnější kůži namočila do vařící vody, kytička se zcvrkla a byla nepoužitelná. U kůže horší kvality ale nebyl problém. V momentě, kdy kůže změkne a začne být ve vodě vláčná, stačí kytičku vytáhnout, rychle osušit třeba na ručníku a za pomoci špendlíků ji natvarovat do požadovaných záhybů. Pak už stačí položit například na tác a ideálně uprostřed zatížit skleničkou nebo něčím kulatým, aby dna všech kytiček byla plochá a dala se dobře spojovat.


Po cca 24hodinách lze špendlíky vyndat a kytička sama o sobě už drží tvar. Pak už je stačí jen slepit dohromady (v návodu radí lepidlo na kůži, ale jelikož jsem neměla chuť čekat pár hodin než to zaschne, použila jsem tavnou pistoli a drží to dobře) a z proužku kůže nastříhaného na třásně stočit prostředek.



Pak už nastává nejtěžší část postupu a to vybrat, kam vlastně kytičky umístit. Já jsem použila jeden pár pro vylepšení bot z HM:




Z dalších jsem udělala brože:


A na závěr pár různých barev a variant na obyč bílé kabelce:




Kde byste použili kytičky vy?

pondělí 25. června 2012

Hnusná a tlustá útočí

Mám staršího bratra, se kterým jsme nikdy moc nevycházeli, takže jsem to za svoje dětství a potažmo dospívání slyšela všechno. Hnusná, tlustá, blbá...prostě všechno. Smutné na tom bylo, že až do určité doby jsem tomu i věřila. Opusťme ale to depresivní a postupme k pointě.

Jednou jsem si tak kráčela po Třídě Míru a ve výloze obchodu se spodním prádlem jsem zahlédla plakát, lákající zájemkyně na casting s cílem najít novou plus size D+ modelku pro novou kolekci spodního prádla. Přirozeně jsem na webovky koukala asi týden než jsem se odhodlala, že se teda přihlásím.

Což o to, vůle přihlásit se byla, nicméně chuť vrhnout se do focení fotek v prádle a reprezentativních fotek obličeje už příliš ne :D. Nakonec to dopadlo tak, že den před závěrkou jsem nahodila make-up, roztáhla v pokoji látku a vrhla se na focení. O asi tak padesát fotek později (večná nespokojenost :D) jsem konečně odeslala dvě fotky, svoje míry a pak nezbývalo než čekat.

S cílem zvládnout postup do druhého kola jsem čekala asi týden. Pak se mi velice úspěšně povedlo zapomenout, že mám checkovat stránky kvůli výsledkům :)). Když jsem si asi za další dva týdny vzpomněla a na web mrkla, nečekala jsem od toho nic. Projížděla jsem dva řádky fotek vybraných holek a k mému překvapení jsem se tam našla. Nadšení bylo na místě, protože z celkového počtu 289 přihlášených se dostat do 22 vybraných mi připadá dost jako úspěch a podařilo se mi splnit si svůj cíl.

Dalším krokem bylo vyrazit do Prahy na semifinále, spojené se zkušebním focením. Vyrazili jsme ráno za začínajícího horka a v Praze se setkali s deštěm, zamračenou oblohou a zimou. Ne zrovna ideální počasí na minisukni a tílko :)). V autě jsem se na palubce nějak nalíčila a vyrazila k ateliéru. První co mě překvapilo byl fakt, že ateliér se nacházel v předrevoluční továrně, evokující člověku pocit blížícího se zamordování :D. Druhé bylo, že většina účastnic byly fakt sympatické holky, které byly vesměs stejně nervózní.




A pak se rozpoutalo peklo. Člověk měl přijít, nejdřív udělat jen pár fotek v klidu a pak jsme měly začít TANCOVAT. Ano, zvládám dobře společenské tance, relativně dobře břišní tance, ale když mám tancovat sama na místě, nedá se na to koukat :D. Musím nicméně uznat, že nekterá děvčata tam předvedla naprosto solidní freestyle (respect yo).




A teď se čeká na výsledky. Nemyslím si, že vyhraju, bylo tam hodně opravdu krásných holek, stejně jako si nemyslím, že bych potřebovala vyhrát nebo že se mi zboří svět když nevyhraju. Skromně se domnívám, že moje budoucí kariéra tkví někde jinde než v modelingu a už ten postup považuji za úspěch.




Ale SUCK ON THAT, kdokoliv kdo mi kdy řekl že jsem hnusná nebo tlustá :D.

neděle 17. června 2012

Dreams DO come true...?

Velice často se budím s úsměvem na rtech. Ne že bych byla až tak pozitivní člověk, který by každý den začínal nadšeným juchnutím a skokem z postele, je to tím, co se mi zdá. Je to až fascinující, ale mnohdy jsou to doslova takový blbosti, že to skoro až není možný.

Vezměme si například předvčerejší noc. Jelikož jsme posledních pár dní strávili hraním LEGO Harryho Pottera, nezbývalo (ano, nezbývalo :D) mi nic jiného než se podívat na všechny filmy. A jelikož jsem, vzhledem k jejich délce, u nich strávila dost hodin, bylo skoro až jasné, že bude následovat nějaký naprosto šílený sen s touto tématikou. Nutno uznat, že výsledek předčil moje očekávání, protože se mi zdálo něco naprosto ultimátního. Jednalo se v podstatě o nějaký cross-over děje Harryho Pottera s destrukcí Země způsobenou zombie apokalypsou. Představte si mě a Brumbála, jak v těch svých hábitech zdrháme před bandou zombie, která se snaží ukořistit naše mozky :D. Problém v podstatě spočíval v tom, že magie na zombie nefungovala. V tu chvíli se toho ujal Brumbál, vyčaroval stříbrné Lamborghini a v něm jsme začali těm zombíkům ujíždět. Podařilo se nám najít opuštěnou farmu, kde jsme se (nechápu proč) chtěli schovat ne v domě, ale v seníku. Bohužel se ukázalo, že v tom seně jsou nějaké zombie schované, takže nás málem dostali. Pak jsem se naštěstí probudila, ale stejně to bylo dost creepy. Paradoxně nejhorší nebyla celá ta pointa že mě někdo honí, ale fakt, že jsem si celou dobu myslela, že jsem Harry Potter. Vypadat jako Daniel Radcliffe, to je teprve creepy :D.
Ale říkám vám, zombie apokalypsa je to jediné, co Rowlingová přehlédla. Mohl to bejt TAKOVEJ trhák!.

Další naprostý hit se mi zdál asi před 14ti dny. Jednalo se o to, že jsem z jistého neznámého důvodu začala studovat na jiné univerzitě. Bylo to tam moc hezké, nové (takže žádná podoba s UPCE :D) a já se cítila velice osamělá, protože jsem nikoho neznala. Z toho důvodu jsem se rozhodla spřátelit se skupinkou, kterou jsem potkala v kampusu. Tak si tak povídáme a najednou se k nim připojil medvěd Grizzly. Po mém počátečním šoku se ukázalo, že tam studuje taky (:D) a zkamarádili jsme se. Znáte to, hledáte kamarády a seznámíte se s medvědem, takže spolu začnete trávit většinu času, zdravíte se fistbumpem a jste nejlepší parťáci. To už určitě zažil každej :D.
A jelikož to byl opravdu kámoš, pomáhal mi když jsem to potřebovala. Když jsem totiž šla poprvé do knihovny, nemohla jsem se tam vůbec zorientovat a nemohla jsem nic najít. Požádala jsem ho tedy o pomoc - bohužel se ale ukázalo, že měl zrovna línací (je nějaký takový přídavný jméno?) sezónu a knihovnice ho vyhodila, že nechává chlupy na koberci. Tak se sebral, na ulici přepadnul nějakou důchodkyni a vzal si její květovanou zástěru, šaty a na hlavu šátek a takto tam se mnou chodit mezi regálama a pomáhal mi hledat. Sice vypadal jako monstrózní chlupatá babička, ale knihovnice ho nepoznala :D.

Korunu tomu nasadila včerejší noc. Z naprosto neznámého důvodu se mi zdálo, že jsem byla princezna :D. Určitě znáte všechny ty pohádky, kde princezna má být provdána za někoho urozeného, ale miluje někoho chudého a dopadne to špatně pro toho chudáka. Tak přesně tak se to stalo, příšerně jsem milovala jednoho muže z hradní stráže, ze záhadného důvodu neměl vlasy, ale připadal mi hodně přitažlivej (divný je to, že vypadal jako Vin Diesel - ewww). Tajně jsme se scházeli, pak na to ale můj otec přišel. Naprosto unexpected twist spočíval v tom, že otec poslal do války mě a ne jeho XD.

Všem, kteří si v tomto bodě myslí, že jsem naprosto padlá na hlavu, bych ráda řekla, že trávím většinu svého času rozhovory se studenty, koukáním na filmy, seriály a čtením knih. Přijímám denně tolik různých informací a vstřebávám tolik audiovizuálních materiálů, že se to prostě musí někde projevovat :D.