středa 31. října 2012

Existuje Křemíkové peklo?

Kdo sledoval seriál Červený trpaslík, zná koncept Křemíkového Nebe. Tento koncept spočívá v tom, že všechny přístroje včetně robotů věří ve výše zmíněné proto, aby bez stížností poctivě sloužili lidem a plnili všechny jejich přání s tím, že se za to jednou dostanou do Křemíkového nebe. Mě v minulém týdnu odešel definitivně počítač a opravdu upřímně doufám, že hnije v Křemíkovém Pekle. Proč?

Začalo to v sobotu večer. Zahráli jsme si LoLko, vytvořila jsem nějaké nové dokumenty na doučování, koukla na pár epizod Dextera a ve dvě v noci jsem počítač vypnula. Ráno po probuzení jsem celá nadšená počítač dala zapnout, že se teda konečně asi mrknu na ten návrh bakalářky a něco nového nachystám, abych mohla jít konzultovat.
A notebook v dokovací stanici teda sice zahučel a světýlka svítila, ale to bylo tak vše. Na displeji tma, na monitoru tma. Znepokojilo mě to, ale ne až tolik protože vzhledem k jeho stáří se už párkrát něco podobného stalo. Počítač jsem vyndala z dokovačky, vyndala a vrátila baterii (dříve to fungovalo :D), znovu zapla a tak nějak čekala, že se něco stane. Když jsem asi tak půlhodinu strávila restartováním a snahou to rozchodit, začala jsem být mírně znepokojená. Když se domů dostavil brácha, počítač jsem mu předala na servis, verdikt zněl nicméně negativně, a to že je počítač definitivně odepsaný.

V tu chvíli jsem začala být mírně nervózní, protože řekněme si to na rovinu, kdo z vás každý den před vypnutím říká: "Á, dneska jsem ještě nezálohoval(a) data, jdu na to!" a skutečně to dělá? Brácha nicméně říkal že disk bude v pohodě, tak mi ho vyndal a připojil kabelem k netbooku. V tu chvíli začalo pravé peklo. Na disk se nedalo dostat a začal hlasitě CVAKAT. Nevím, k čemu ten pocit paniky přesně přirovnat (čekání na objevení čárek na těhotenském testu? :D), ale ve chvíli jako je tahle vám před očima začnou lítat všechna ta data a začnete si barvitě vybavovat, proč zrovna tenhle a tenhle soubor nebo složku NUTNĚ potřebujete k životu. V kombinaci s tím, že jsem si postupně vzpomněla na to, že jsem naposledy zálohovala snad měsíc a půl zpět před dovolenou, se mě začínala rychle zmocňovat deprese. Například fotek z dovolené by nám zbylo těch 80 co jsme nechali vyvolat a 200 v malé kvalitě, co jsem dala na facebook.

Nakonec ale díky bratrovi došlo k zachránění dat, což se ale neobešlo bez zásoby velice vydařených komentářů typu "Máš zálohovat častějc!" "Kdo si proboha ukládá důležitý soubory NA PLOCHU?" "Já nemám celej den na to, abych ti tu něco kopíroval!" atd. :D.
Data byla tedy zachráněna, to jsem ale ještě pořád nevěděla jaký mě čeká týden. Důležité věci jsem tedy přesunula do netbooku s tím, že ho budu zatím používat. Netušila jsem ale, jak moc to bude náročné na nervy.

Můj netbook je krásnej. Můj netbook je lehkej. Můj netbook je úžasně skladnej. Můj netbook se perfektně hodí na přednáškách ve škole. Ale pane bože, když na něm chci dělat něco víc než psát do Wordu nebo surfovat v jedné záložce, mám chuť prokopnout mu displej. Funguje to asi tak: Potřebuju něco dělat, takže otevřu prohlížeč a něco dělám. Potřebuju to zkopírovat do Wordu, takže kliknu na zástupce a čekám. A čekám. A čekám. A po asi dvou minutách čekání to nevydržím, poklikám na ikonu znovu a počítač až pak zareaguje a program skutečně otevře.
Řekněme si to na rovinu, pokud za to nejsem placená tak nejsem zrovna trpělivej člověk, takže snaha pracovat na tomto přístroji mě tento týden málem dovedla k šílenství. Postupně jsem se od naštvaného výrazu, přes cukání oka až po nasrané výkřiky dostala na úroveň jednostranné komunikace s počítačem. Vypadalo to pokaždé asi nějak takhle: Klikám na ikonu a nic se neděje. Snažím se tedy vrátit zpátky do prohlížeče a podívat se, zatímco čekám, na něco tam. Nejde to, protože počítač je úplně zaseklej. V tuto chvíli já už zuřivě trhám s myší, nadávám a kladu počítači rétorické otázky typu "Proč SAKRA nefunguješ ty blbej kráme?", "Otevřeš to ještě dneska OMG??" a podobně :D. Nakonec se mi na tento problém podařilo najít řešení, našla jsem aktuální katalog AVONu, kde jsem si vždycky v mezičase, kdy se počítač snažil znova probrat, listovala. Kupodivu to bylo velice uklidňující :D.

Jelikož jediná doba, kdy jsem nebyla na netbook rozzuřená, byla když jsem u něj nebyla (:D), začali jsme vybírat nový počítač. I když tomu rozumím víceméně minimálně, nechtěla jsem koupit hned první co bude trochu dobrý, takže týden pokračoval dál. Když už to vypadalo, že objednám nový počítač a bude zase dobře, vyskytl se nový problém.
S tím, že teda aspoň budu tisknout, jsem vyrazila nakoupit nové náplně do tiskárny. A jelikož jsem zjistila, že tiskárna je 4 roky stará a neznačkovou náplní záruku už neporuším, nakoupila jsem kompatibilní neznačkové náplně (originál trojnásobně dražší než kompatibilka, WTF CANON?) a doma je dala do tiskárny. Tiskárnu jsem vypla a odešla pryč. Další den jsem na poslední chvíli zjistila, že jsem zapomněla připravit materiály na hodinu s jedním studentem, která měla za 10 minut začít. Bohužel musím naprosto odsouhlasit větu "Když člověk spěchá, měl by si lehnout.".

Vše, co jsem po tiskárně chtěla, bylo zkopírování dvou stránek. Vzhledem k mému rozpoložení a stavu (tzv. about to lose it) se tiskárna po hlášce: "V tiskárně je nainstalována více než jedna následující barva: ŽLUTÁ" dočkala akorát silně vulgárního výkřiku, kde figurovala v hlavních rolích poměrně jadrná slova :D.
Zbývalo mi asi 6 minut času a mě vzhledem k nefunkčnosti tiskárny při odebrání náplně nezbývalo, než jít prohrabávat odpadkovej koš, abych našla prázdnou originální náplň, kterou jsem tam den předtím vyhodila. Až po prohrabání koše a igelitky na plasty se mi ji podařilo vybufetit a v posledních dvou minutách ty dva papíry okopírovat.

Když už to už už vypadalo, že snad do konce týdne nějak přežiju, došlo na instalaci tiskárny. Když se totiž ukázalo, že jen s kopírováním nevystačím a moje tiskárna, i když umí první poslední, není zázračné zařízení, které by po připojení USB kabelu začalo zázračně fungovat, byl čas instalovat drivery. Na začátku jsem se mírně rozčílila z faktu, že počítač tiskárně zarytě ubírá status tiskové mašiny a místo toho tvrdí, že je to flash disk.
Takže tedy došlo na stahování driverů z oficiální stránky Canonu. Tak tam teda naklikám jakou mám tiskárnu, jaký operační systém, dám stahovat instalační soubor. A když dám instalačku následně otevřít, píše mi to, že není kompatibilní s mým operačním systémem. V tuto chvíli mi mírně, ale opravdu jen mírně, začalo cukat oko. Otevřela jsem tedy oficiální stránky znovu, znovu tam navolila to samé, znovu to stáhla a napodruhé to fungovalo. Člověk by si už už řekl, že je hotovo a jde se tisknout, můj počítač ale usoudil, že je čas mě ještě trochu naštvat. I když jsem teda neúspěšnou předchozí instalaci ukončila, zarytě mi dále tvrdil, že jedna instalace již probíhá a mám ji ukončit. Po menším množství výkřiků a dvou restartech systému se mi podařilo tiskárnu nainstalovat a pak až se šlo tisknout.

A teď zpátky k názvu článku. Upřímně doufám, že Křemíkové Peklo existuje a můj starý notebook tam právě hnije, protože jen díky němu jsem za poslední týden vyčerpala zásoby trpělivosti na další měsíc, nerozčilovala se snad na rok dopředu a zestárla o deset let. A to teda nikdo nechce! :D