Sex, skleróza, škola, net, známosti ?

no jako vždycky, ne?
Absolutně standartní čtvrtek po příjezdu z praxe, něco kolem poledne, stihla jsem už protřást repráky, udělat si nějaký to jídlo, vybalit a zasednout k pc. Přetahuju komentáře z blognutí do komentářů, padá internet. Absolutní normál, přihlašuju se, znovu ho nahazuju a nadále sleduju, jaké to háže odezvy. Vypršel časový limit žádosti. Ano, proč ne, ale sedum hodin v kuse? . Rupají mi nervy a volám bratrovi, jestli by s tím náhodou nešlo něco udělat. "Čau, restartovala jsem net a už to nenaběhlo, co s tim?"
"Tak počkej." a vzdaluje se od telefonu. V pozadí slyším, jak tento fakt prozrazuje svému spolubydlícímu, našemu providerovi, a čeká na odpověď. Po půlminutě ticha následuje jeho výbuch smíchu a po chvíli mi to jde sdělit taky, abych se taky pobavila. "Máš smůlu, on se tam nemůže dostat, protože si NEMŮŽE vzpomenout na heslo ." Ale tak vlastně co na netu, že? .
Ještě normálnější nedělní večer před Pardubickým nádražím, právě jsem se vrátila od svého (imaginárního, že? ) přítele a čekám na slíbený odvoz. Stále čekám. Ještě čekám, z nudy začínám pozorovat lidi přicházející od nádraží. První mě zaujme jakejsi típek, co kráčí, vede za ruku svou přítelkyni a vrhá na mě dosti divnej pohled. Řeknu vám, co jsem se kdy domnívala, že na mě lidi zíraj jak na dementa, tak to nebylo proti TOMUHLE nic. A to jsem neměla ani kulicha .
Další, kdo mě zaujme, je típek jdoucí asi s dalšíma třema kamarádama směr Hypernova. Po chvíli zoufalého namáhání paměti zjišťuju, odkud ho znám. Přísahala bych, že je to Honza z Klondiku, co proti mně seděl při úterní chlastačce na Výšině na posteli. Nebo to není on? Radši pokračuju ve sledování kolemjdoucích.
Posledním, kdo mě zaujme, je ještě jeden típek, co si to kráčí od nádraží na parkoviště, podívá se na mě a roztáhne pusu do širokýho úsměvu. Blbě zírám, sakra odkud ho znám? Ne, nemám absolutní sklerózu, jen k tomu kousek chybí, je to totiž člověk, se kterým jsem poslední rok strávila nesčetně hodin v jedný kuchyni, přičemž jsem ládovala do myčky talíře ušpiněný od jeho jídel. Ano, Jarda. Asi se přestanu domnívat, že jsem po horách celkem psychicky v pořádku .
Po dalších deseti minutách, co odmítnu odvoz domů a stihnu se za to pěkně proklínat se konečně objevuje naše žihadlo s maminkou za volantem a otce vedle. Zdravím je, nastupuju, otec vypaluje vstupní otázku. "Tak co sex? ."
"Dobrý, co váš? ." Mámina reakce je rychlá a jasná. "Ty máš bejt zkoušená z dějepisu?." No cement .
Úplně normálně-normální (jak už to mám sakra napsat?? ) pondělní hodina technologie, standartně zdržuju hodinu nějakejma dotazama a dochází i na dotaz ohledně Gastra v Hradci, co bude příští pátek (abych upřesnila, měli jsme na dnešek za úkol nakreslit nějakej návrh na slavnostní dort, co by se na tu soutěž moh použít. Ač jsem svůj návrh spíchla za deset minut na okně v Broumovském gymplu při čekání na konec hodiny a moc se mi nelíbil, měla jsem ho jako jediná, takže byl NEJLEPŠÍ ), páč mě zajímá, co teda vymyslela. Učitelka o tom chvíli tak mluví a pak prohlašuje: "Měla by sis to vlastně vymyslet ty, když tam jedeš. Jsem ti neřekla, že jsem tě tam napsala? Jéje ." To ovšem řekla až poté, co nám sdělila, že soutěžící tam jedou už v PĚT RÁNO (mně je blbě ), budou tam až do sedmi do večera a asi tři dny před tim budou trávit odpoledne a večery ve školní dílně. Myslím, že můžete očekávat podrobný a velmi sprostý report .
A na závěr bych ráda ještě zmínila ještě jednu věc. Blížím se k domovu, v ruce pytlík brambůrek, dráždim sousedovic psa a sleduju, jak ke mně za plotem pádí moje kočka. "No pocééém !". Zvíře bystře podbíhá plot, natahuje se, opírá se mi o nohu a jak se k ní sklánim, vyrvává mi z ruky sáček s brambůrkama a ponořuje se do něj. Kolemjedoucí cyklista se mi tak tlemí, že málem padá z kola. ACH JO .