Velikonoční prázdniny I.

tam někde u Žamberka je světa ráááááj
Jak už Lenka pěkně popsala, náš velikonoční pobyt byl nejen dosti proležený a prožraný, ale i dosti veselý. Lépe vám to ale asi přiblíží následující fotografie .
Čtvrtek někdy kolem půl jedné, opouštíme domov. Mám dost, maminka se chtěla před odjezdem podívat na net, ten nešel a ona ve vzteku vylila svůj oběd do záchodu a v první zatáčce si stěžuje, že má hlad . Tak třičtvrtě na jednu, nabíráme vysmátou Lenku. Ráda bych upozornila na fakt, že naše zpoždění bylo ještě celkem v normě .


O tak deset minut déle, na nadjezdu u Parama naskakuje Jana. I když "naskakuje" je dost nadnesené, protože nejprve při snaze nabrat všechny svá zavazadla půlku hází na chodník, pak se konečně nalodí a po pár metrech ještě zjišťuje, že nechala doma pomazánky .


Ještě, že je parkoviště u Lidlu tak blízko a zatímco já nakupuju pečivo a Lenka s mámou přivazujou na střechu zavazadla, Jana se vrací pro pomazánky domů. Po asi dalších dvaceti minutách, kdy se mi podaří vystát frontu v Lidlu a zastihnu Lenku zrovna při sledování vítězného kolečka, co máma po parkovišti obkružuje, aby zjistila, jestli tašky na střeše opravdu drží. Ještě jedna póza a může se jet .


Vyjíždíme, přichází mi smska, že Incik už dorazil do Vamberka a čeká s knížkou. Ano, na rychlodráze kolona náklaďáků. Po nápovědě odesílám jasnou smsku s textem Ma ta knizka aspon 600 stran? My jsme teprve v Pcich :D a pokračujeme v cestě. Radši nechci vědět, co si tam za kopečkama zrovna myslí .
Ale už se nám asi po hodině a kus cesty daří vjet do Vamberku a na náměstí úspěšně vyhlížíme Incika. Stojí ale poněkud špatně, nesmí se tam jet, takže maminka pokračuje v cestě, po tak padesáti metrech se otáčí a pak se slovy "Vy jste to někdo viděl? " přejíždí zákazem na parkoviště až k Incikovi.


Po dalších minutách cesty se dostáváme až do Kameničné, naší cílové stanice. Po chvilkovém čekání u auta a seznámení s Ferdou, psem majitelů chalupy (vypadá jako normální vesnickej oříšek, je dost špinavej a má zacuchaný chlupy) a je nám slíbeno, že budem zírat, až se vrátí ze salonu, se přesunujeme do chalupy, kde se zabydlujeme, načež se holky stěhujou k nám a začínáme idlit. Toto je v naší místnosti na zdi pověšený obraz, zobrazující celou chalupu rukou neznámého mistra.


A už večer, pozor, začíná se karbanit. Lenka s dosti oduševnělým výrazem dává najevo, jak na její psychiku naše hra působí .


I Janě to zřejmě dává zabrat .


No jéé, já mám zas toho umouněnýho skřeta .


A už lehká večerní bitka. No já jsem mu asíí vyrazilááá zůůůůb


A pozor, i na pohyb dochází, Lenka s úsměvem předvádí, co se v mládí naučila. Škoda jen, že už si to nepamatuje .


No dobře, taky se trochu hejbeme i my ostatní. Jana právě předvádí kombinaci pohybu a ležení, která je později velmi využívaná. Kým? No já nevím .


A už další den ráno, zombie se vrací. Já pořád říkám, ať mě nikdo před dvanáctou nebudí, že mi to neprospívá .


A mejm žvejkačkám zase neprospívá dlouhej pobyt v batohu. Chudinky .


A co neprospívá Lence? No já nevim, každopádně jí to neprospívá .


A pozor, zahajujeme novou zábavu. Pravidla jsou jednoduchá, háže se po směru hodinovejch ručiček a kdo má u sebe dva míčky, vypadává. Tady zrovna probíhá finále mezi Lenkou a Incikem. Kdo vítězí? Já nevim, ale já to nejsem, páč fotim .


A tady už je Janin beran, co se stal doslova pojmem. Štvalo ji totiž, že jsem mu do zad píchala nůž a pořád ho chodila vytahovat, takže jsem se prostě v noci sebrala a napíchala jsem do něj všechny nože, co jsem našla . Nutno podotknout, že to zvíře to nevydrželo a ráno bylo úplně rozpadlé, takže jsem ty nože musela přepíchat zeshora, aby držel. A co ještě rozhodně stojí za zmínku, je náš krásný rozhovor s Lenkou, co jsme další den nad tím beranem vedly. Ona přišla a ukazujíce mi svoje nové gumičky pravila "Hele jaký mám pěkný nový gumičky ." V tu chvíli já jsem berana zvedla, že ho přenesu jinam, ovšem ten se v té chvíli totálně rozložil a rozkutálel se po stole. Na moje "Dopr...." Lenka reagovala "Děkuju." No kde to jsme .


A už jsme zase u nás v pokoji, hrajeme karty a Jana snídá. Muffin a langoš, co nedojedla včera. Škoda, že ta hromada česneku, co jsem jí na to večer napatlala, přes noc ztratila grády .


Flákáme se, otevírají se dveře a máma dovnitř vpouští ostříhaného Ferdu. Abych byla konkrétní, nejvíc nás udivuje ten příšernej smrad, co se za nim táhne .


A na závěr dnešního blognutí umístím Janinu velmi povedenou fotku. Abych se přiznala, je to snad první foto, u kterého se domnívám, že Jana vypadá jako že se mnou tráví hodně času .



A jinak, dámy a pánové, kochejte se, toto jsou první fotky po půl roce, co tu fungujou. Webzdarma mi totiž někdy asi minulé pondělí smazalo ftp, kde jsem všechny fotky měla, takže bílé obdélníčky s červenými křížky rulezz . Takže tak za tejden, až se mi podaří prolýzt všechny blognutí a na disku pohledat fotky, možná budeme zase fungovat. A do té doby? Vítejme na serveru webzdarma.cz.