Cestujete?

Já už ne.

Pondělí, šest hodin večer, z vlakového nádraží v Polici nad Metují pomalu odjíždí motoráček směr Týniště nad Orlicí. Ano, sedím v něm a čekám, až v plánovaných 19:15 dorazíme do Týniště. Cesta se nehorázně vleče. Nemám přehrávač, nudim se k smrti, každý dvě minuty koukám npa hodinky. Relativně "klidná" cesta se ovšem kazí ve chvíli, kdy po nekonečné půlhodině dorážíme do Náchoda. Z nádražní budovy totiž vybíhá jakejsi člověk, rozrušeně něco neustále mluví do telefonu a pak začíná mluvit s naším průvodčím. Odezírání ze rtů mi moc nejde, zachytím akorát "Je to pěkně v prčicích." Ale to už dveře od vagonu rozráží jakási zrovna přistupující a velmi nadšená důchodkyně a na celej vagon začíná ječet "Chacháá, nikam se nejede! ". Zírám. Znovu nastupuje průvodčí a s lítostí nám oznamuje, že si někdo před Náchodem zrušil auto o vlak a musí se čekat, až přijede policie a všechno, takže nás čeká nejmíň hodina čekání. Když dodá, že ČD nám samozřejmě jízdenky vyplatí, otáčí se na cestující a začíná jednoho po druhém probírat, co může udělat. Jednoho pána posílá na pivo , dalších se táže, jestli nemůžou jít domů... Ještě se směju, ještě mi to nedošlo.
Á, sladká nevědomost končí. Začínám kalkulovat jedna a jedna a dochází mi, že jeden i druhej spoj z Týniště do Hradce jsou, respektive budou, v tahu. Ano, začíná se mě chytat drobná panika (kdo mě takhle ještě neviděl, tak to nechápe ) a volám mámě. S tím, že zřejmě přijedu dýl. Hm, dochází mi baterka. Dobrá, sbírám zbytku zbytků svého mdlého rozumu a vylézám ven s tím, že omrknu, jestli nejede nějakej autobus od žlutejch sloupků, který skoro až vesele vykukujou z přední části nádraží. Ke dveřím, který se zrovna zoufale snažím zavřít, se vrací průvodčí a sděluje mi, ať se s tim netrápim, že to stejně nejde. Když už tam teda je, táži se, jestli se určitě ještě nejmíň tu hoďku nepojede, protože kdyby se to ve chvíli, kdy bych odešla k autobusům, náhle rozjelo, asi bych byla krapet rozčílená . On nahazuje lehce rošťáckej výraz a odpovídá. "To JÁ když jsem naposled naboural auto, ale to teda bylo velkou mašinou, velkou soupravou, tak tam doprava stála PŮL DNE! ". I když jediný, co mě zrovna napadá, je, že přenocuju v Náchodě na nádraží, musím se smát.
Pak si ale znova vzpomínám, proč vůbec lezu do tý nehorázný zimy a tážu se ho, jestli tam jsou někde nějaký informace ohledně busů nebo tak. On odpovídá otázkou, jestli to tam znám. Zapírám nos mezi očima, víc hlav víc ví . Jelikož stejně nemá co dělat, kráčí se mnou hledat bus. Respektive mi ho hledá a já se dívám, jak ho obskakuje jakési postižené dítě, co čeká s maminkou na bus, a nadšeně do něj šťouchá. Ano, bus mi jede. Za dvě čtvrt hodiny a to jen do Hradce. Asi přenocuju .
Ale on vzápětí vhazuje do placu něco, co mě ani v mém hysterickém stavu nenapadlo. Prý jestli se nemůžu vrátit k tomu chlapci, co se mnou byl na nádraží. Zvláštní, co všechno stíhá takovej průvodčí sledovat . Ale má pravdu, to by řekněme i šlo. Dost této možnosti pomáhá i bus na Broumov, co zrovna stojí kus od nás. Dobrá, z poslední baterky volám Incikovi, jestli bych se mohla vrátit. Uživatel sítě...blablabla. Hm, ani číslo na jeho rodiče nebo k nim domů nemám. Tak jinak, s tím, že mě snad nevyrazej, si kupuju z posledních peněz lístek a nastupuju. Když pak volám už ze zbytečků baterky mamince, nějak mi z té zimy zatuhává displej. Mamka mi ještě slibuje, že je najde v seznamu a zavolá tam, takže už s mnohem lepší náladou zapadám do sedadla a čekám, až pojedem.

Ještě než ale vyjíždíme, narážím na ještě jeden malý problém. Rýmu, co se mi opět spustila včera ráno, se mi nějak nedaří zachytávat do jednoho papírového kapesníku, co už půlhodinu používám a smrkání se začíná stávat dosti nechutnou záležitostí (je to doufám dostatečně vkusně formulováno ). Proto se otáčím a žádám po lidech za mnou kapesník. Když ho i dostávám, otáčím se dopředu a naslouchám, jak člověk za mnou popisuje osazenstvo jakéhosi sekretariátu. V kombinaci s tmou venku mě to něuvěřitelně uklidňuje, když v 19:10 vystupuju na Mýtě a začínají v rádiu zrovna hrát Daniela Powtera a Bad day, musím se usmát. To teda mám .
Teď už ovšem nastává chvilka na míň veselejší část cesty. Jelikož tenhle bus nestavil u nich, musela jsem vystoupit o zastávku dřív a čeká mě "drobná procházka". Po chvíli to přejmenovávám na "zdravotní", protože mám dojem, že při ní asi přijdu o zdraví. Kromě nehorázné zimy začíná navíc ledově foukat přímo proti mě a holce, co vystoupila se mnou a má asi stejnej cíl. Kdyby šla jinak rychle než já, tak by to bylo jiné, ale takhle jdu pořád stejně jako ona a mám dojem, že v nejbližším šeru mě praští igelitkama, že ji sleduju .
Volím tedy jinou cestu, když dorážíme k místnímu nádraží (trochu mnou škube touha jít dovnitř a tu jízdenku tomu člověku narvat do...okýnka ), přecházím na ve sněhu vyrobenou cestu, zatímco holka pokračuje po silnici. Zkouším zrychlit, s těžkou krosnou a za současných podmínek se mi ale moc nedaří, začíná přituhovat a mrznou mi snad i údy co nemám. Stále ale tak trochu prosebně zírám k silnici, jestli se náhodou máma nedovolala. Nemůžu už totiž zapnout telefon, jen to zkusim, spouští svůj zvuk pro nedostatek baterky, což je tak nepříjemný třískání, že by to člověk nejradši okamžitě zahodil.
No nic, nezmokli jsme, už jsme tu, už jsem se doplazila k patě kopce, kde mě čeká výstup až nahoru. Nevím, tak nějak už jsem s tím natolik smířená, že když náhle spatřuji jejich auto, úleva není moc velká. Pak volám podle instrukcí z Incikova mobilu mámě a oznamuju, že jsem přežila. Zatím .
Tak, vracíme se k nim domů. To bylo rychlé, byla jsem pryč zhruba hodinu a půl a už tam zas opruzuju . Ségra mi jde naproti ke dveřím, směje se a říká, že jsme se dlouho neviděly. Tatínek to taky komentuje, vykukuje z koupelny, kde přidělává nové umyvadlo a s úsměvem prohlašuje "Jé, ty už jsi tu zase? ". Stejně se ale nějak nemůžu zbavit dojmu, že po čtyřech dnech mýho pobytu mě už mají taky plný zuby. Ale moje cesta domů teprve podruhé započala.

Je ráno, ještě není šest, ale budím se. Po návratu z hor, jsem při konverzaci s miirou ze srandy prohlásila,že myslim, ze ted se budu par dni jeste budit ve ctvrt na sest hruzou, ze musim do prace. No, to by ani tak nevadilo, ovšem co vadí je fakt, že se mi to fakt daří . Po oblečení a nějaké té hygieně začínáme slézat kopec k autobusu.

Chvilková cesta do Police je v pohodě. Ovšem ve chvíli, kdy se rozjíždí bus do Bromouva, zjišťuji, že ona od rána mě provázející nevolnost nebyla jen psychického původu, protože mám chvílemi pocit, že vyhodím obsah žaludku řidiči za krk. Nezdaří se ovšem (škoda ) a po chvíli, kdy se na čerstvém vzduchu vzpamatuju a je mi dost drze řečeno, že zelená mi k tomu oblečení moc nesluší (jen počkej ), se vydáváme s Incikem do školy, kde čekám do třičtvrtě na osm, kdy vyrážím zpět na zastávku.
Kolem to je jak v úplně jiném světě. Tiše mrznu, chodím sem a tam, sleduju cvrkot kolem... Osmá hodina, z ulice zmizeli všichni školní docházkou povinní. 8:10, zase se tam vrací, právě dorazil zřejmě zpožděnej autobus P-transportu. Chvíli konsternovaně zírám, protože vypadá úplně stejně a má hlavně strašně podobnej nápis jako všechny Skibusy v Peci. Po chvíli zírání si ovšem stírám zamlžení z předního skla a zjišťuju, že to je jen zas jedna haluška . Co však rozhodně není haluška jsou tři kluci, co od toho busu kráčej, jak kdyby nebylo 8:10, mezi nimiž je i Vojta, Incikův kamarád. Ti dva cizí můj šílenej zjev ve stylu vzorníku obchodu s barvama zaregistrují skoro hned a zíraj, ale Vojta nic, takže se smiřuju s tím, že ho nepozdravim a opírám se se zoufalým zaklínáním busu o strom. Když se po chvíli otáčím, jestli už nejede, zjišťuju, že Vojta mě už zaregistroval a mává mi. No ahooj .

Ale už se s drobným zpožděním blíží bus. Nastupuju, překapivě se rozjíždíme, nepřekvapivě se mi okamžitě otáčí žaludek a když mi do tohodle vesela náhle někde za Policí volá máma, v rychlosti uvádím (nejlepší na tom je, že mylný ) čas svého příjezdu domů a znovu se tisknu na ledové sklo a doufám, že to rozdejchám.
Nerozdejchám. Nevím proč, zkouším to i zaspat, ovšem nezvýsledně. Výsledkem je akorát tak to, že každé probuzení okamžitě následuje prudká nevolnost. Jak já miluju cestování busem.
Á, kruháč za Hradcem. Ale jakto, že mě nevzbudil mobil?? Honem nahazuju oblečení a vyskakuju z busu. Ještě předtím se o mě však pokouší infarkt, protože řidič oznamuje, že dál se pojede za deset minut a má nastaveno moc vysoko volume. Au . Po přejdutí do nádražní budovy lehce překvapená zjišťuju, že jsem se z tý nevolnosti přece jen vyspala a kupuju si v "pekárně" jakejsi motanec, co mě zaujme. Poté, co ho do sebe naházim se vydávám koupit ještě dva pro rodiče. Ukazuju prodavačce, co chci, ona mi ovšem dává něco jinýho a bere si peníze. Když se bránim, že tohle jsem nechtěla, krčí rameny s tím, že to má stejnou cenu a zírá na mě. Po chvíli udržování velmi tupýho pohledu říkajícího "ale jiný zboží!!" se prodavačka nakonec rozkopává a dává mi co chci. A pak že beze slov to nejde .
A čekám a čekám. Rychlík, na kterej čekám, by se už měl pomalu zjevit, ale nic. Náhle ovšem na tabuli naskakuje nástupiště, a tak se společně s částí davu vrhám do podchodu a vylejzáme na nástupišti, kde ovšem oproti hlášení nic není. Čekáme, čekáme, náhle znovu hlásí, že vlak přijíždí na kolej blabla. Po dalších minutách čekání to nezvládá típek vedle mě a prohlašuje, že nechápe, proč ten vlak hlásej, když je ještě ve vedlejším městě. Nezbývá mi než souhlasit. Pak se ovšem náhle konečně zjevuje. Zastaví. A to, co se stane pak, je přímo neuvěřitelný. Zpoza posledních dvou vagónů se vyvalí strašně páchnoucí a hlavně hustej dým. Na nástupišti to okamžitě vypadá, jak kdyby byla totální mlha, lidi se dusej a nejsou vidět. Tedy kromě těch, co bystře okamžitě stejně jako já prchli k přednímu vagónu . Domnívám se, že je to snaha vykouřit nás, abysme šli pryč .

Když po podivně klidné a hlavně bezproblémové cestě dorazíme se zpožděním asi dvou minut do Pardubic, zaplavuje mě úžasnej pocit štěstí. Sice mě ta cesta sem vyšla místo 74,- Kč na korun 201, ale aspoň jsem přežila. On my way home...
A teď mě omluvte, jdu po ulicích sbírat drobný. Potřebuju totiž kolo .