pondělí 15. ledna 2007

Here I am

almost ready.
První praxe v tomto kalendářním roce utekla celkem vzato rychle a nezbývá mi než nastoupit do školy. Na posledních čtrnáct dní, které jsou, jak neustále někdo prudí, nejdůležitější k dohnání známek a jejich vyšvihnutí nahoru (to snad radši ani nebudu komentovat). Jelikož jsem měla defacto měsíc na rozmyšlenou, dospěla jsem k novým, závažným a velmi prospěšným rozhodnutím a novým postojům. Začněme u vztahu se spolužáky. Před Vánoci jsem neopustila školu zrovna s nejčistějším štítem. Ještě po otřesném zážitku v podobě Extrémních svahů mě třídní vytáhla z kina a dostala jsem kázání. Šikana. Bože, kde jsem to jen slyšela... Ale ano, přiznávám, odpověď "Kdo to říká, ten to je!" na oslovení "Ty blbá píčo!" bezpochyby šikana je. A dál a dál. Samozřejmě je jasné, že nikdo nic takového nenahlásil, protože na moje nevinné tázání padaly jen záporné odpovědi, především ta od Markéty, člověka, co mě nenávidí nejvíc, byla nejupřímnější. Dospěla jsem k rozhodnutí, že prostě budu ignorovat všechny, co si to zasloužej. A Markéta mi může už tuplem. Dalším z hromady mých školních problémů se jeví být moje drzé, neurvalé a nevhodné jednání s učiteli, které se ke mně doneslo taktéž před kinem. Moje předsevzetí dávat pozor a absolutně nereagovat bude zřejmě otpimální řešení. Jenže kdo by to taky vydržel, že. Psát si zápisky v každé hodině bude zřejmě také dost náročné. Slavnostně přísahám, že se přinejmenším pokusím. A co se mého spánku týče, pokusím se ho omezit. Alespoň trochu . Když jsem včera opět nemohla usnout, někdy do dvou v noci mě trýznila představa přijímaček a závěreček, kterýma mě táta neustále děsí. Když se k tomu přidala představa, že další den budu muset jít do školy, strachy jsem se málem podělala . Když už to ale konečně ve dvě vypadalo, do postele laskavě dorazil můj bratr, zalehnul a docela rychle usnul. Což o to, ať si spí, ale to, že mi se svou seriálem The IT Crowd zdegenerovanou myslí začal o půl třetí ze spaní detailně líčit, jak mám opravit rozbitej počítač, to už na mě bylo moc. Ani nevím, jak jsem pak usnula. Asi bezvědomí. A jak jsem zvládla první den? Ač je to možná k neuvěření, psala jsem si zápisky v KAŽDÉ hodině, dokonce i v Ekonomii. Co se spánku týče, přísahám, bylo to jen deset minutek . A vztah se spolužáky? Mě nenaserou jakože já se jmenuju já!

2 komentáře:

  1. Správně :-D Ale pozor, abys z tý ignorace ostatní nezapomněla mluvit :-))

    OdpovědětVymazat
  2. Tak trošku jsem nepochopil ten odstavec s tím kinem :) Ještě jednou prosím.

    OdpovědětVymazat