Jarní prázdniny

je třeba přežít! Užít! Zažít!
Od pátku do úterý jsem pobyla u Incika. Stihla jsem nastydnout, vyrobit jim z domu saunu, pojíst v Broumově výbornou pizzu, vyslechnout lichotku, že můj dort "byla výborná buchta", strávit cestu domů v opuštěném vagonu a po doražení domů najít pokoj v původním stavu. Až na to nastydnutí samé pozitivní věci. To s tou buchtou radši nekomentuju . Středa
Odpoledne jsem byla velmi aktivní. Naplnila jsem mámě asi 50 věnečků, co si s sebou brala na školení, vyrobila jsem metrák lineckého těsta a vyrazila jsem mačkat košíky. K tomu jsem si pustila Milujte svého zabijáka. Film pěkný a co se musím pochválit, na toho zrádce jsem kápla správně . Pak už ovšem nic humorného nebylo, protože se ukázalo, že ač těsto vypadalo v pořádku a dvě hodiny jsem mačkala úhledný košíčky, bylo to úplně naprd, protože nešly vyndat z formiček. Jak zní moje oblíbená a od miiry ukradená citace, rozklad, hniloba, smrt. No abych to shrnula, dvě a půl hodiny jsem pracovala proto, abych měla půl metráku drobečků a špinavý formičky Čtvrtek
Konečně jsem shlédla Školu Rocku. Opět jsem si potvrdila, že Jack Black je v dobrém smyslu totální magor. Ať hraje v King Kongovi nebo hraje šíleného rockera, co byl právě vyražen z vlastní kapely a tak na blížící se Souboj kapel sestavuje novou z žáků dosti sucharské školy. Píseň ze soutěže je nicméně opravdu super, rozhodně vím, co mi tento týden na celé čáře povede statistiku nejposlouchanějšího .
Dlouho očekávaná pátá hodina se blíží a my vyrážíme na lezbu. Sice se v autě nepohodneme KVŮLI TOTÁLNÍ BLBOSTI natolik, že se zapřísahávám že se na to vykašlu, abych se ho už nemusela o nic doprošovat, když ale dorazíme do H-centra a dojde na opravdové lezení...musím si to rychle rozmyslet. Kdo to nezkusil, tak nepochopí, ale je to prostě paráda. Sice se mi podaří vylézt jen fakt o kousek výš než minule, nicméně ař mám totálně sedřené ruce a všechno mě bolí, odcházím s dobrým pocitem. A nemůže za to jen fakt, že mě můj vlastní bratr dokonce pochválí, že se lepšim . Jedna vítězná doslova z vrcholu. Jak jste si možná někteří už všimli, nejsem to já . Ale vzhledem k tomu, že tento krápník se nachází cca v prostředku místnosti na stropě, cítím jistou povinnost tento výkon zveřejnit.
Pátek
Vzbudila jsem se v deset hodin. S šílenou bolestí celého těla a mobilem pod zádama. Sice nevím, jak se tam dostal, každopádně měl v osm zvonit. ASI zvonil. Hlad byl ale silnější než bolest a lenost a přesunula jsem se do kuchyně, že bych teda udělala jídlo. Jelikož jsem si včera rozmrazila listový těsto, vytáhla jsem formy a jala jsem se rozvalovat těsto. To byste nevěřili, jak to může bolet, když jste ještě totálně mrtvý se dne předtim . Když se ovšem po chvíli pečení těsto smrsklo na velikost dezertního talířku, lehce mi povolily nervy, shrnula jsem placičky z forem na linku a hrdinně jsem uchopila kotlík svého šlehacího stroje. Takže, mouka...droždí...voda. A co dál?? Když dám sůl do kvásku, nebude to kynout. Když dám sůl pak do zbytku, bude to kynout jak s hnojem... Absenci receptu jsem vyřešila velmi originálně, nic kromě tří zmíněných surovin jsem tam nedala. Ale jak to bylo výborný . Jelikož nuda spojená s leností je zlá věc, půjčila jsem si u bratra DVD a pustila jsem si Sejměte Cartera. Jediné, co mi tak nějak utkvělo v paměti je, že Silvester Stallone je tvrdej jak tejden v kuse nošený ponožky a ten film je tak trochu...No, řekněme že jsem si skoro roztrhla ústa při zívání. Rozhodně nedoporučuji . Abych si trochu napravila chuť, podívala jsem se na Interstate 60. Už jsem to jednou viděla, tak jsem se těšila na Breckina Meyera, co hraje Johna v Garfieldovi. Když se ale ukázalo, že představa, že tam hraje, byla jen velmi promakaná haluška a na "jeho" místo nastoupil James Marsden s až nechutně dokonalym úsměvem, trochu mi to sice zkazilo zážitek, ale nakonec jsem úspěšně dokoukala. Když jsem o chvíli později objevila opravdu výbornou parodii na CSI, večer byl nakonec docela prima. "Talk to me! How did you die??" .
Sobota
Jako obvykle pracovní den. Překvapivě se ale z postele vykopu někdy už v devět a provádím jakousi podivnou činnost, možná i pojmenovatelnou slovem práce. Spojuju medovník,včera uvařenou trošky pařížské šlehačky po drobných obtížích (suroviny jsem dávkovala dle oka a pořád se mi nějak nezdála barva...a najednou jsem to pořádně rozmíchala a bylo to černější než uhlí ) vyšlehávám a vyrábím 5 košíčků, které dokonce i potáhnu v čokoládě a stihnu i domejt nádobí a v troubě shlédnout zbytky včerejší pizzy, načež razím do práce. Když se po čtyřech hodinách vracím, už mezi dveřmi se strhává bitka o to, KDO můj oběd sní. Pro koho hlasuju já je víceméně jasné , nicméně se mi nakonec podaří ještě ukořistit víceméně polovinu, protože druhou půlky výtečného plněného bramboráku musím odevzdat státu za vyměnení grafické karty a vyjmutí UŽ nefungující vypalovačky, co jsem dostala k Vánocům. Ale tak přinejmenším pozitivní fakt je to, že to bude teprve druhý reklamovaný předmět v dohledné době . V osm hodin, zrovna když jsem plně v zápalu boje s otázkou z Ekonomie mi zvoní telefon, mám se zas podívat do práce. Už jen to, že mě bratr, zrovna odjíždějící na nádraží pro mámu, odmítá těch deset metrů hodit autem je dost smutné. O to víc je pak ale vtipnější, když mi někdy k době mého odchodu Jarda ve vtipu sděluje, že je tam autem, tak jestli nechci hodit domů . A pak už je po deváté, uklízí se, vypustila a vymyla jsem myčku a právě přišlo další nádobí. Růčo se mi ho teda zrovna mejt nechce, tak jdu za Jardou, co jako mám s tim nádobím dělat. Jarda chvílí přemýšlí a pak přichází s radikálním řešením. "Co s tim nádobím?...Na něj serem!" . Neděle
Neděle - nedělat. To se mi bohužel nesplnilo, takže přesně poté, co jsem si nafotila medovník a část jsem ho zhltla (nutno poznamenat, že sliny mi tekly už asi 20 hodin předtím, ale nakonec jsem to vydržela!) jsem se vypravila na brigádu. Když jsem se ve tři hodiny vracela s penězma, hromadou hranolek a kouskem Marlenky pro porovnání, myslela jsem, že v klidu dokoukám na Hořký Měsíc. To byla popravdě oproti otcovu nadšení (nejspíš z důvodu erotických scén se vším všudy ) podle mě místy až nepochopitelná bejkárna (chování některých postav vyloženě proti logice), nicméně jsem teda dojedla, přinesla si kousek svého medovníčku a jala se porovnávat. No, nevím, dojedla jsem Marlenku a měla jsem v puse takovej divnej pocit. Povim vám, bylo to trochu znepokojující, když jsem stále stejně hnusnou pachuť cejtila ještě v deset večer. Ale tak alespoň jsem objevila ono obrovské tajemství Marlenky - ten krém má tak zvláštní chuť, protože obsahuje výluh z ponožek . Prázdniny jsou v čudu a nic je nevrátí. Ještě, že je tu pořád možnost hodit se marod .