Mýliti se je lidské...

ale nic se nemá přehánět!
Incik má opět narozeniny. Opět mu dělám zákusky. A opět katastrofa . Středa odpoledne, doplazila jsem se domů z Homoklády a čeká mě výroba dosti věcí. Věnečků, kremrolí, korpusu na dort, sachru, placek a krému na medovník. Začínám krémem na medovník, aby měl čas co nejdýl tuhnout. Narychlo vrazim k počítači, kde zrovna otec opět dělá nájezdy na levneknihy.cz a vybírá si ke koupi hity svého mládí, pročítám suroviny a jejich množství a už to hážu do hrnce. Vkládám metlu, míchám, zírám. Medovníků jsem už dělala v Homokládě 10, vždy se mi ale bohužel vyhla výroba krému, tak jen nevěřícně zírám na hmotu o tuhosti betonu. Měla jsem totiž tak nějak dojem, že se to má vařit a ne použít při zdění.... No nic, opět se vracím k počítači a zjišťuji chybu, to by člověk neřek, jak dovede konzistenci ovlivnit špatnej cukr. No nic, ořechová náplň taky dobrá, koš sem, třicet košů tam . Ale musím poznamenat, že bych se asi uplatnila v politice, protože se mi povedlo přesvědčit vlastního bratra, aby jel v půl osmý večer do Alberta pro jednu šlehačku . Jeden neúspěch mě přece nezdolá, razím na výrobu placek k medovníku. Tak pěkně peču jednu po druhý, vyndávám je z trouby, opětovně je vykrajuju a sundávám z plechu. Vyndávám další plech, pokládám ho na prkýnko a neohroženě uchopuju ráfek. Hned jak ale na plech zatlačím, poněkud mi ujede utěrka, kterou ho držím a než se naděju, mám na dlani pomůcku na ověření pravého úhlu do hodin matematiky. No co, mám ještě druhou, ne? . Pokračuji ve čtvrtek. Všechno plním, zdobím, dohotovuju. Začínám uvařením agarové polevy na ovocné košíčky, abych mohla čas jejího tuhnutí využít k jiné práci. Tak tak dělám, dělám, dělám. Pak mám dojem, že už by to MOHLO být studené, takže se vydávám do spodního patra, kde je v naší druhé kuchyni umístěna momentálně mnou obsazená lednička. Beru připravené košíčky, nesu je nahoru, beru z plotny polevu a chystám se potahovat. To se chystám ale jen tak dvě vteřiny, protože...beton . Dobře, výlet zase zpět, polevu rozehřát, teď to vyjde. A nebo taky ne. To byste nevěřili, jak to dovede člověka rozčílit, takový vycházky s ovocnejma košíčkama . A už pátek. Dnes mě jen čeká naplnit kremrole a zákusky narovnat do krabic. Tak si tak pěkně se svým krásným novým šlehacím strojem vyrobím bílkový krém, nechám ochutnat svého ochutnavače a po schválení začínám plnit kremrole. Mám jich už deset a jdu naplnit sáček. Přecejen to vzdávám a trochu ochutnávám. Zvláštní, skoro až nijaká chuť jinak supersladkého krému mě trochu nutí valit oči, tak se svého ochutnavače táži, zda se mu to nezdá málo sladký. Po odpovědi že je to málo sladký mám už fakt dost, ale nakonec přemůžu chuť vyhodit to z okna a jdu si pro dózu, s moučkovým cukrem. Sypu, sypu, to už snad bude dobrý. Dóza má ale jinej názor, protože v další vteřině z ní spadne víčko a ve stroji je další půl kilo cukru navíc. No nevadí, "křupání písku" mezi zuby dělá zážitek z jídla více exotickým, že? . Když ve výsledku zjistím, že jsem to navíc obarvila na úplně jinou barvu než jsem měla, mám toho akorát dost. Ale zůstanu pozitivní - odteď musím dělat jídlo jen pro sebe, protože tam je vždy možnost prohodit to oknem a vykašlat se na to .