Taková hodinka s Benem...

rozhodně stojí za to
Slunečné odpoledne, vyrazila jsem za Benem. Je to zvláštní, pořád se nemůžu zbavit neustálýho porovnávání s Nerem. Dneska mi ale ukázal, že v některých věcech je opravdu jedinečný.
Za zmínku jistě stojí jeho lekavost. Stále si ještě nezvyknul na lidi, takže jakejkoliv zvuk, případně rychlej pohyb ho vyděsí. Prvně to hezky předved ve chvíli, kdy jsem mu dala piškot, on tak pěkně přežvykoval a vedle mě sedící majitel kejchnul. No to bych vám přála vidět, Ben tak stál, zíral a jak se ozvalo to kejchnutí, tak mu leknutím to sousto vypadlo z huby .
Podruhé to předvedl, když jsme se šli projít. Pěkně jsem ho asi na desátej pokus, když ke mně byl ochotnej konečně přijít , přivázala na vodítko, hodila jsem si ho kolem těla (jelikož i ten předchozí pes byl velkej a silnej, je na něj takový dlouhatánský vodítko, co si člověk přehodí jako přes sebe) a vyrazili jsme. Fakt, že chtěl furt běžet zpátky, jak se všeho bál, bych pominula, ale to, že ve chvíli, kdy jsem to vodítko pustila z ruky a začla jsem trhat šeřík se leknul tak, že se strachy rozběh domů a málem mě voběsil, to už zmínit musim .
Ale dobrá, ve zdraví jsme se vrátili domů, i když ta procházka se trochu minula účinkem, protože ten srab se ani nevymočil . A vrchol? Když jsem si šla do baráku umejt ruce a vracela jsem se zpátky na lavičku, to šílené zvíře se za mnou plížilo a znenadání mě kouslo do zadku. No jako to je dneska úroveň, fakt .
Ále, neodepíšu ho už teď. Až po příští návštěvě