Vycházka skrz Broumovské stěny...

se může změnit v solidní peklo
Sobota, dopoledne, běžíme s Incikem z kopce. Proč? No za chvíli nám totiž jede autobus. Incik se ovšem náhle zastavuje a táže se mě, zda jsem vzala foťák. Ano, nevzala . Bus tedy necháváme busem a Incik se vrací domů s tím, že píše Pájovi, dalšímu účastníkovi naší malé procházky, že bysme asi potřebovali odvoz. Když se mi ho podaří v půlce kopce na šutru dočkat, přesunujeme se na zastávku, kde čekáme na odvoz. Nějak se to ovšem táhne, takže přes ulici sledujeme regulérní účastníky Polického vandru, co se zrovna přesunují k toku Metuje, aby pokračovali v chůzi. Po chvíli mě ovšem začíná poněkud studit zadnice, takže místo bezúčelného čekání vstávám a zkoušíme si s Incikem vzpomenout, jak se tancuje. Mám ale dojem, že někteří řidiči si při pohledu na nás musej ťukat na čelo . A proč mám ten dojem? Protože ve chvíli, kdy zrovna předvádim tanec s imaginárnim partnerem a motám se tam sem a tam, se přibližuje náš odvoz a Pája na předním sedadle vypadá, že ho to asi porazí .
Pak se přesunujeme na Polický autobusák, kde čekáme na Péťu, posledního člena výpravy. Když se u jí dočkáme, jsme dovezeni a vyhozeni v Hlavňově. Pája po asi dvaceti metrech poznamenává, že neví jak my, ale on už toho má dost . Bohužel, zatim to na pauzu nevypadá .
První menší zastávka v lese, Péťa vyřizuje jeden v několik hovorů a Incik začíná fotit. Ach, ty zatím kilometry neposkvrněné úsměvy .


Na moji žádost scházíme z cesty a jdeme se podívat k jakési dřevěné stavbě, co má všude kolem vyřezaný totemy a všechno možný. Krása.


Á tak přecejen, po prvních pár stovkách metrů pauza. Škoda jen, že trvá jen pár sekund, než je pořízeno foto .


A už se nám po kusu cesty začínají zjevovat skály. Asi jsem v nebi. Tady prosím přesná ukázka, jak to vypadá, když je nějaká fotka vyžádaná. Pája sice ukazuje nahoru, ovšem unavenej prst už míří dolů . Chybička se vloudila, no .


Fotečka na moje požádání. Tohle bejt někde tady, tak se rozhodně tak nevyskytuju u počítače .


První naše odbočení z cesty vede do Mariánských jeskyní. Po chvíli důkladného průzkumu mám všechno prolezený a mám i vybraný místo, kde se vyfotíme. Po chvíli i Incik doráží a cvak .


Opouštíme jeskyně a mně do oka padá toto, protože to je v okolí jediné, co mi Indiána, co se tam má někde vyskytovat, připomíná. Ehm, je to ono? .


Vracíme se zpět na cestu a Pája s Péťou se nám po chvíli ztrácí, protože projevuju zájem prolézt jakousi velkou trhlinou. Tam se mimo jiné vyskytuje i tento doslova nádherný objekt k focení. Wallpaper jak vyšitej, co říkáte? .


Když po chvíli i úspěšně slézáme a docházíme zbytek skupinky, několikrát se ještě zastavujeme a Incik fotí. Pak docházíme k místu, kde cesta mizí ve skále a člověk musí sejít schody. Jelikož se ale celou dobu domnívám, že cesta pokračuje dál po rovině, jdu se alespoň podívat, co tam je, že ta cesta je vedená dolů. No je tam solidní propast, ovšem co je zásadnější, docházím i dalšího objevu. Dole u východu ze skály jsou doslova na stěně přilepený Pája s Péťou a čekaj na nás . Koutky mi sice cukaj, ale neříkám nic a naznačuju Incikovi, ať jde ke mně. Když se dostatečně vynadíváme, jak se tam krčej a čekaj na nás, nedává mi to a sděluju jim, že se asi neleknem. Ale stydim se, takhle jim to zkazit .


Po průchodu Kovářovou roklí, kterej nám Pája zpestří vyprávěním pověsti, proč to je Kovářova rokle ("Nevíte někdo, proč je to Kovářova rokle? ...Aha tak nic, já si to právěže moc nepamatuju, tak jsem potřeboval, aby mi někdo trochu pomoh ." ) se přesouváme do kopečka až na vyhlídku Supí koš. Jacku, já letím!. Divim se, že se s náma ta skála neurvala .


Mě to nahoře po chvíli ovšem přestává bavit a slejzám o kousek níž do mezery mezi skalami, kde si kromě prvního zranění, kterym je odřený koleno , zapůjčuju foťák a fotim. Díky bohu za zoom, díky některým tělesným proporcím se nemůžu dostat blíž .


Pak se přesunujeme dolů, že se bude pauzovat. Já si ovšem cestu zkracuju tím, že asi v půlce zahejbám mezi skály. Po chvíli mě tam nachází Incik a když se nám podaří proskákat až ven k Pájovi s Péťou, co seděj na skále a zrovna nevypadaj moc aktivně, sedáme si k nim a obědváme. Po chvíli mě ovšem sezení přestává bavit (zvláštní, tak o hoďku a půl dýl bych za něj dala nohu ) a zvedám se s tím, že jdu prozkoumat jeskyni, co jsem míjeli, když jsme si vyráběli alternativní cestu k nim. Incik se přidává a když se po chvíli s odřenejma zádama vracím, vydávám se ještě na průzkum jedné velmi sympatické skály, co vidim tak patnáct metrů od nás. Když se k ní proklestim, bohužel se tam nedá nijak vylýzt, takže to po chvíli zkouším po menších skalkách, co se táhnou vedle. Zkouším to ovšem opravdu šikovně, protože se mi daří uklouznout, ve snaze se zachytit si odírám obě ruce, o zadku ani nemluvě a finále tvoří to, že když opět dopadnu nohama na zem, "vyvrkávám" si kotník . Po chvíli se mi to ale relativně daří rozchodit, takže se vracím k nim a preventivně si sedám. Pak už se mluví něco o vyražení, ovšem ještě se zvedáme a s Incikem jdeme na průzkum jedné skalky vzdálené pár metrů. Když se k ní dostanem, ukazuje se, že je z jedné strany skvěle rovná, čehož okamžitě využívám k lehnutí, pak mi to ale nedává a zkouším to i hlavou dolů. Ale teda největší problém je to pak se zvednout, já tam nemít pomoc tak nevim nevim .


Zbytek coming soon, abych byla konkrétní, až se donutim to dopsat .