První týden...

úspěšně za mnou! No, i když...úspěšně si každej asi představujeme jinak
První týden na nové škole s sebou nesl dost cekem zajímavých věcí. Pro začátek navážu na poslední příspěvek. Klikla jsem na PUBLIKOVAT, zalezla jsem do postele a oddala jsem se slastnému spánku plném očekávání. Teda konkrétně jsem se mu oddala o půl třetí po neuvěřitelně otravnejch hodinách čumění do zdi. Ale nevadí, plně optimisticky naladěna jsem se ráno před sedmou nadšeně vyhoupla z postele a vydala jsem se vstříc novým zážitkům (až se vám bude zdát, že z toho ironie jen kape, nedělejte si s tím starosti, to není jen zdání ). Škola mě uvítala šedivě hnusná, nicméně třídní působil celkem jako sympaťák a mě ještě celkem ovládaly pozitivní myšlenky. Ty pak nicméně absolutně zazdil pohled na rozvrh hodin, ze kterého mě ještě po druhém pohledu přecházely mrákoty. Dobře, neřeknu, to, abysme měli aspoň jeden den od devíti, bylo akorát moje zbožné přání, ale fakt, že budeme mít každý den nultou hodinu, přičemž v pondělí budeme končit v pět a v úterý pro velký úspěch ve čtyři, mi lehce, ale opravdu jen lehce zkazil následující...no, rok života . Ok, moje první dojmy nebyly řekněme úplně dobré, ale tak další den jsem naklusala s tím, že to určitě bude lepší. Proběhly první hodiny. Ve středu se nicméně moje zdravotní problémy staly trochu nesnesitelnými a vyrazila jsem k své doktorce, která mě s milým úsměvem zazdila na dva dny doma, takže středu a čtvrtek jsem si léčila psychiku zamotaná v peřině. Abych ale přecejen nějak oslavila přechod na novou školu, nalila jsem si trojkovej hrníček Mattonky a slavnostně jsem se začala přemotávat peřinou, abych si sedla k počítači. To byste nevěřili, kolik vody teče z klávesnice, když do ní otočíte plný hrníček a pak ji nesete vylýt do koupelny . V pátek jsem se nicméně vypravila do školy na první praxi. Naše polovina pěkně naběhla do pekařské dílny a nepříliš milou učitelkou jsme byli naháněni do úklidu celé dílny (joginina půlka seděla v dílně a probírala BOZP, ale nebudu na to vzpomínat, protože bych se zbytečně rozčílila ). Naše usilovné snažení bylo nicméně narušeno vyhlášením požárního cvičení, které nám velelo se odebrat na shromaždiště. Ale jistě, nebyl by problém se s Anetou odebrat za naší skupinou, kdybychom nevyrazili za špatnou skupinou lidí v bílých pláštích a nevylezly ze špatného východu z budovy. Jo, trochu na nás divně čuměli, ale tak to si člověk hned neuvědomí, že? . Uvědomily jsme si to po chvíli a zalezly jsme zase do školy, kde jsme začaly hledat naši skupinu. Ano, zapomněla jsem zmínit, že celá tato škola, složená ze dvou budov nalepených na sobě, které jsou spojené nejrůznějšími průchody a schodišti, je nehorázné bludiště. Když jsme konečně naši skupinu potkaly, bylo to ve vestibulu školy, když se vraceli dovnitř poté, co pan ředitel dojatě poznamenal, že evakuace se povedla a všichni žáci jsou přítomni na shromaždišti. Ehm . Pátek nicméně ještě zdaleka neskončil a já jsem se s Jogi vypravila na zdravoučký oběd do McDonaldu a k ní domů připravovat bydlení a bedýnku pro její nové kotě. Tak si tak s čokoládovým shakem v ruce nastoupíme do busu, otočim se na Jogi a v ten moment mi pociťuju takové divné trhnutí za ten kelímek. Vzápětí mě skoro omejvaj, normálně mi nějaké cizí romské dítě vyrvalo z toho Shaku brčko a narvalo si ho do pusy. Ok, mezi zuby jsem procedila něco o tom, ať si ho sežere a nevšímala jsem si ho. Evidentně velmi vychovaný chlapeček, poté, co brčko oslintal ze všech stran, ovšem projevil touhu mi to brčko jakýmkoliv způsobem narvat zpátky do kelímku a šel přes mrtvoly, takže nejen že jsem po chvíli byla totálně ohozená od zbytků nápoje v brčku já, ale i Jogi. Dobře, poté co jsem zachovala relativně klidnou hlavu a brčko jsem mu vyrvala, dítě projevilo další inicitativu, napláclo omatlanou pusu na prosklenou plochu u dveří a začalo na za ní stojící důchodkyně dělat ksichty. Ano, jelikož se přestal věnovat mně, bylo to celkem vtipné . Úsměv mi nicméně zamrznul v moment, kdy dítě odtáhlo obličej a začalo se v tom rozpatlaném, kakaově obarveném kusu slin přehrabovat. To už jsem vážně držela žaludek na svém místě jen přáním ať tam zůstane, rychle mě ale na zem vrátila ona důchodkyně, která připravená mě seřvat na mě vybafla, jestli je to moje dítě. Pak už ale naštěstí ono dítě a jeho maminka, mající v kočárku dalši DVĚ děti vystoupila. A nakonec jsem se ještě v sobotu projevila opět jako velmi technický talent. Minulý týden jsem totiž vypojila tiskárnu ze zásuvky kvůli nočnímu stahování a hodlala jsem tisknout. Tak jsem tiskárnu zapojila do zásuvky, do pc, odkud jsem ji vypojila při připojování půjčené klávesnice a jakože budu tisknout. Teda jako konkrétně já bych moc ráda, ale tiskárna nejevila známky života. OK, zkusila jsem jiné USB (jedno ze dvou vzadu je nefunkční) a preventivně i jinou zásuvku, protože kontrolka zůstávala stále zoufale zhaslá. Stále nic. Nebudu vás dlouho nudit, když jsem po dvaceti minutách zoufalýho snažení a přepojování naštvaně shédla k tiskárně pod stůl, do oka mě doslova praštil černý čudlík na straně, který jsem v životě nepoužila, takže jsem ani netušila, že tam je. Ano, jistě, tiskárna totiž byla celou dobu vypnutá vypínačem. Ale v pohodě, všichni co mě znají přece vědí, že se nikdy zbytečně nerozčiluju . Rada na závěr? Poslouchněte si Chinaski - Zadarmo, docela to teď vystihuje moji současnou situaci .
Myslim, že nám všem už z toho všeho jebe, a myslim tim tebe a myslim tim i sebe...