Podůlšany IV.

kdo krade toho... nabere divočák
21.8.2008, čtvrtek
Čtvrteční probuzení bylo jedno z těch horších. Vypotácela jsem se z druhé světnice, kam jsem byla umístěna s Jirkou z důvodu nedostatku postelí v obýváku, a vrávoravým krokem jsem se vydala ke kadibudce. Když se mi povedlo zaostřit, zjistila jsem, že v houpací síti na sluníčku leží ve spacáku Jogi. Zvláštní, přesně tohle jsem chtěla po druhém dnu, který jsem strávila spíce pod stromem kvůli nevolnosti, zkusit taky - jako konkrétně přivstat si a pak se se spacákem a polštářem přemístit někam ven. Ale velice nečekané to ztroskotalo na tom přivstání, no . Když se ze spacáku vysypala i Šindela s Jackem, zavelela jsem odjezd na nákup a vyjeli jsme. Kluci sice trochu protestovali na pekelné vrzající stroje, co obdrželi, ale veškerý protest byl marný. Jediná vada, co hromadný výjezd na nákup měl, bylo to, že když se ke mně v půli cesty Šindela tak naklonila a nechápavě se mě zeptala, proč vlastně na ten nákup jedeme, neznala jsem odpověď. No nevadí, aspoň jsme se hezky projeli .
Pak už na nás začal útočit hlad, tak jsme začali sekat dřevo, zapalovat oheň a opět chystat na grilování. Ano, opět to bylo výborné a opět jsme se absolutně přežrali. Tečka celého grilování však byla nejlepší, zkoušela jsem dělat grilovaná jablka v alobalu, grilovaný banán a ananas a bylo to výborné. Od teď kašlu na maso, ovoce je lepší . Jelikož tentokrát bylo to přežrání přecijen o něco menší, vyvstala otázka, co budeme dělat. Jelikož jsme na dvoře nakonec zbyli jen tři, jelikož Šindela s Jackem odpadli do postele, vytáhli jsme vzduchovku a začali střílet. Ano, můj milovanej přítel se mi smál, protože ač jsem vždy byla ostrostřelec největší, teď se mi tak klepou ruce, že jsem ráda, že se vůbec trefím na terč, natož abych třefila nějaký vyšší číslo. Mohu vás ale ujistit, že kdyby se mi ještě chvíli smál, do něj bych se určitě trefila .
Zbytek odpoledne jsme tak nějak proidlili a už se přiblížil čas, kdy měli kluci odjet. Když je Jirkova mamka vyzvedla, zase jsme zalezly do obýváku, nastartovaly DDR a začly jsme se s Jogi bavit na téma peněženka. Já jsem svoji nakonec našla, ona už nikoliv. A jak to tak bývá, na světě jsou tisíce druhů peněženek, ale zrovna Jogi a Jack musí mít tu samou (ráda bych upozornila na informaci, že Jogina peněženka má na sobě nakreslené dvě kytičky - asi Jacka ten motiv tak vzal, že tu peněženku prostě MUSEL mít ), takže následovalo zběsilé telefonování. Když se nám povedlo dovolat, vzaly jsme volejbalový míč a než se celá výprava zase vrátila, pinkaly jsme si. Ale znáte to, aktivita děsně unavuje, takže jsme se přesunuly k televizi. Ale znáte to, televize nudí. A pak padl nápad. Nápad, který už od vyřčený znamenal spoustu srandy. Padl totiž požadavek, že musíme jet do pole za vesnici krást slunečnice. Tak jsme se vypravily. Řádně osvětleny na kolech jsme pomalu projely kolem místní hospody a chystaly se zaplout do pole. Jenže...jak jsme tak pěkně osvětlený, co když nás někdo zrovna sleduje...to bude blbý jen tak ty světla zhasnout a začít zalézat s nožem do pole. Tak jsme na to šly fikanějc. Myslím že scéna, kdy nenápadný jako trenky v ledničce odjíždíme dál po cestě, abysme po sto metrech světla na kolech zhasly a za komentářů "Doprčic, díra!!" a šíleného řehotu se nenápadně vracely zpět ke vstupu do pole by asi vyhrála Oskara za komedii. Ale to se prostě nedalo se nesmát .
Dobře, tak tedy nenápadně jsme se vplížily do pole a začala akce. Šindela, jelikož ve své žluté mikině svítila na kilometry, hlídala kola a já s Jogi jsme se vypravily na lov. Vybavena Joginým maskáčovým nožem jsem odřezávala největší květy (doufám že ho umeje, než mi ho příště ve škole půjčí na krájení pečiva ), které ona odebírala. Ale víte, jak to chodí. Někteří se dřou...a někteří se nudí a vymýšlí hovadiny. To se ke mně Jogis tak najednou naklonila a povídá "Teď jsem slyšela nějaký zašustěný a chrochtnutí...jestli jsi to nebyla ty tak to musel bejt...DIVOČÁK!!!". Tato hláška byla opravdu posledním hřebíčkem do pomyslné rakve, představa divočáka z reklamy na Kofolu, jak nás nahání v poli slunečnice, protože mu řežeme jeho úrodu, mě zlomila natolik, že už jsem se nemohla přestat smát. A to se pak nemůže nikdo divit, že jsem se holkám vestoje schovávala v metr vysokých slunečnicích (ne, opravu neměřím jen metr ), stylem běžícího divočáka jsem rozhrnovala kukuřičné stvoly a skoro jsem srazila stojící kolo, když jsem předstíraje divoké zvíře, vyskočila v nevhodném místě z pole kukuřice na cestu .
Po návratu do chalupy nás nálada neopouštěla, tak jsme zasedly v kuchyni a vymýšlely co dělat. Moje neustálé "Ach jooo, dala bych si palačinky..." nakonec přenastavilo Šindeliny chuťové buňky natolik, že se přidala že by si dala taky, takže jsem někdy v jedenáct v noci začala připravovat těsto a dělat palačinky. Ano, jelikož dále panovala skvělá nálada, otevřely jsme si nějaký procentnější pití, konzumovaly palačinky a kecaly. V tom Šindela, pozorujíce jak mačkám palačinku, aby s ní nevypadla marmeláda, prohlásila, že už se lekla že stavím takovýto nebe peklo ráj. Kdo mě zná, přesne ví, co následovalo . Z palačinky jsem vykrojila čtverec a dala se díla. Nejdřív jsem vytvořila zmíněné losovátko, pak parníček a nakonec růži. Pokačovala bych dál, ale už jsem byla palačinek tak přecpaná, že už jsem je nemohla ani vidět .
Po koupeli následovala poslední noc. Už si asi nepamatuju, jestli se něco dělo před spaním, asi jsem odpadla .