Paintball

pro někoho běžné, pro mě nezapomenutelné
Byl to takový normální pátek. Brácha tu měl kamarády, něco připravovali a já jsem jim pomáhala tím, že jsem do dortu schovávala pro oslavence něco navíc. Sice nevím, jak moc jim ty plastový desky chutnaly, ale zatím si nikdo nestěžoval . Když počet osob trochu prořídnul, zaskákali jsme si DDR a pak padla do placu informace, že hned další den, tedy v sobotu, jedou na paintball a uvítali by další lidi. No jo, paintball jsem chtěla vždycky zkusit, ale představa, že zaplatím půjčovné a kdovíco ještě a pak si tam zahraju vždy akorát tu chvilku, než mě někdo okamžitě s láskou střelí a pak se jen budu dívat, mě vždy odradilo. Celou noc a celý den jsem zvažovala, nakonec jsem se ale rozhodla že pojedu. Aby mě toto přesvědčení ze strachu zase neopustilo, oblíkla jsem si maskáče, obula půjčené kanady a připravila se na střelbu. Vypadaje jako bych právě vyskočila na bojišti ze zákopu... to už prostě nešlo zrušit .
A pak jsme jeli. Cesta trvala chvíli a už jsme driftovali s naším favoritem na třiceti číslech bahna, co tvořily cestu k paintballovému hřišti u čepí, patřící Paintball klubu Pardubice. Pak už to šlo ráz naráz. Po důkladném ocenění mých SG a SGA nášivek (jo, brácha říkal že bude Jelwa čumět - reakci "No ty pí_čo!!!", vyvalené oči a šokovaný výraz jsem fakt ale nečekala ) jsme obdrželi zbraně, masky a návod jak zbraně používat. Můj brácha měl ovšem zvláštní prosbu, slezl dolů na hřiště a chtěl, ať ho střelím do zad, aby si osvěžil, jak to bolí. No dobře, stoupl si tam, já jsem odjistila, zamířila tak nějak na něj a vystřelila. Ano, snaha byla veliká, ovšem kulička mu proletěla kolem nohy. No tak jsem vystřelila znova. A pak znova. A pak taky znova. Abych to zkrátila, poté, co jem postupně obestřílela celý jeho tělo až k hlavě, kdy mu to proletělo kolem ucha a veselo letělo dál, a vystřílela jsem tak dvanáct střel, se mi to konečně povedlo . Když nám ovšem přišel nahoru ukázat totálně rudej flek na zádech velikosti vlašskýho ořechu, smích mě přešel. No asi to bude dost zajímavé (čti bolestivé).
Pak jsme se vydali dolů do menšího údolí, ve kterém bylo hřiště situováno. Vysvětlení pravidel, rozdělení do týmů (fikaně jsem nechtěla bejt proti bráchovi ani proti lidem, co mě nesnáší ) a už jsme stáli se zbraněmi u palety a čekali, až i druhý tým zařve "Hrajem!!!". Tak se i stalo a rozutekli jsme se za uměle vytvořené překážky, povětšinou ze starých pneumatik, palet, dřevěných desek a koberců. Schovala jsem se a začala střílet. Nikoho jsem netrefila, nicméně jsem zůstala v hřišti poslední. Možná i proto jsem najednou dostala kuličkou do zad - nikdo tam se mnou nezůstal, takže zatímco jsem byla zaměstnána jedním člověkem, druhý mě oběhl zezadu. No takže příště se občas i rozhlídnu .
V dalším kole jsme si vyměnili strany a tentokrát jsme i vyhráli. Opět jsem nezjistila, jak vlastně ten zásah bolí - v prvním kole se mi to rozprsklo o bundu a necítila jsem skoro nic. V dalších kolech to bylo dost podobné, vyhrávali jsme a zásah stále nepřicházel. Je tedy nad slunce jasné, že jak praví stará, moje velice oblíbená, moudrost, že na každou svini se někde vaří voda, poznání přišlo znenadání a bylo velice kruté. Tak se tak ostřelujeme s bráchou, já schovaná za bariérou z pneumatik, stylem že chvíli střílí jeden, chvílí druhej (to víte, střela za 0,80Kč, taky byste šetřili ) a najednou to přišlo. Dostřílela jsem já a sehnula jsem se, že si opět poslechnu, jak se kuličky rozprskávají o pneumatiky, když tu jsem udělala zásadní chybu. Ano, sehnula jsem se, ale poněkud málo. Vzápětí jsem totiž ucítila trefu přímo do hlavy, kousek nad maskou. Aby to ovšem nebylo málo, hned za ní následovaly ještě další dvě, které se mi rozprskly na stejném místě . Co mě ovšem dorazilo bylo, že když jsem teda zvedla ruku že jsem trefená a chtěla se postavit, někdo mě napálil ještě do ruky, čímž mi nechápu jak rozříznul prst a ještě mi tekla krev . Ano, takže s vlasama plnýma barvy připomínající zkaženej žloutek jsem opustila dějiště a odešla krvácet na stanoviště. Zajímavé bylo, že když jsem se po skončení kola vrátila na bojiště a stojíce proti bratrovi jsem pronesla "NĚKDO mě třikrát za sebou střelil do hlavy a pak mě ještě střelil do ruky, když jsem se hlásila jako mrtvá", do nastálého ticha prohlásil "A proč se jako koukáš na mě?". Všichni ale přece víme, že to plánoval celou dobu .
Pak ještě přišla změna scénáře. Bylo potřeba, aby Gárdy, který jakožto oslavenec měl získat papír s nápovědou k rozlousknutí "šifry" k získání dárku, útočil na pevnost uprostřed hřiště. K tomuto si měl zvolit dva spoluhráče a zbytek měl střežit pevnost. Ke vší smůle ovšem Gárdy prohlásil "Tak Jelwa a ZuSka.". Poté, co se mi zatmělo před očima z představy, jak do nás zbývající čtyři lidi střílí jak na střelnici se mi trochu zatmělo před očima, přemlouvání ale nepomohlo, takže jsme se vydali na hřiště plánovat strategii. Po rozvržení kdo půjde kterým směrem jsme začali bojovat. Mno, s tou střelnicí jsem to docela trefila . Barva jen cákala, docela jsem se ale sehráli, volali jsme na sebe kdo kde je, navzájem jsme se kryli při přebíhání a snažili se nestřílet do bráchy, který pobíhal v prostoru a celou scenérii fotil. Toto bylo ovšem chvílema bez úspěchu, protože v jednu chvíli jsem ho zahlídla, řekla si "Hele, tamhle někdo je!" a stiskla jsem spoušť . V poslední vteřince mi to ale došlo, takže jsem honem zbraní cukla bokem. Nevim totiž, co byl říkal na cákanec barvy přes celou čočku foťáku . Stříleli jsme jako o život, dokonce jsem běžela Gárdymu věnovat svou část kuliček, on ale pak zemřel a zůstali jsme naživu jen já a Jelwa. Útočili jsme dál, až jsem doběhla až k pevnosti. Brácha s foťákem, vedle kterého jsem zrovna skrytá za pneumatikami stála, pohotově na otázku Zuzky, která bránila pevnost a ptala se, kde jsem, okamžitě odpověděl že naprosto neví (řikám pořád, že to je bezcharakterní člověk - takhle lhát ). A to byla moje šance. Proběhla jsem kolem pevnosti a ocitla se nad Zuzkou, která ležela na zemi. Tož bylo mi to takhle z blízka trapné, ale tak jsem teda na ní vystřelila. A rána nevyšla ("a já jsem se posral..." jo moment, to je jinej příběh ), čehož jsem si všimla, když se na mě tak podívala a i přes můj výstřel na mě vystřelila ona. Víte mně to jako bylo trapné do ní z metru narvat tři střely, tak jsem už znova nestřílela jako že je prostě mrtvá. Tak charakterní jsem bohužel jen já , protože okamžitě střelbu opětovala. Zásah jsem necítila, ale vzhledem k tomu, že jsem měla maskáče, jsem teda myslela že to šlo někam do nohou a odešla jsem. Vtipné bylo, že když jsem se později ptala, přiznala že se netrefila .
V posledním kole naprosto rulovala Káťa. Zabila celý náš tým, až jsem zbyla proti ní jen já. Tak si tak přibíhám k ní blíž a najednou po mně vystřelila tak šikovně, že se mi kulička otřela o koncový záhyb rukávu a letěla dál. No to by bylo jen postřelení, ale bylo mi blbé dělat že nic, tak jsem se teda přiznala ke smrti . Pak už jsme se jen zbalili, očistili zbraně a masky (musím přiznat, že při pohledu na Verčinu a Ivošovu masku, kam je Káťa trefila přesně na jedno oko jsem se musela pousmát - takhle se mi to rozprsknout před okem, potřebuju nový spodní prádlo ) a odjeli jsme domů.
Moje hodnocení akce? Super, jen mě trochu mrzela u jedné osoby nedostačující férovost při přiznávání zásahů. Tak třeba příště. Až se dostatečně připravím na ten infarkt při placení .