Time flies...

a to dost rychle...uhm
Tak jsem zase tady, deníčku můj opuštěný. Od chvíle, co jsem sem naposledy psala, uteklo sice pár dn...no dobře měsíců , ale nemohu tě nějak nechat jít a zase jsem tady.
Od té doby, co jsem tu za tebou byla naposledy, se toho HODNĚ změnilo. Můj život nabral jiný směr, některé dlouho obávané záležitosti už mám za sebou a některé "osobní" tragédie opět prožívám. Ale nebudu předbíhat.

První dost velkou změnou je rapidní změna mých koníčků. Dříve moc oblíbené činnosti jsem pohřbila kamsi hluboko (tak hluboko, že si teď z fleku nevzpomenu, co jsem to vlastně dělala ) a nahradila jsem je koníčky novými. Začala jsem dle vlastních nápadů i nějakých obrázků vyrábět bižuterii. Velmi to nákladný koníček, v obchodech na tom doslova rejžujou - prosazují prodejní strategii "čím menší pytlíček se zbožím, tím vyšší cena". Nakupování na internetu je v podstatě stejně drahé jako v kamenných obchodech, z čehož vyplynula moje registrace na třech různých e-shopech, kde pravidelně dělám objednávky až moje peněženka tiše pláče. Tento koníček mě ale dost chytnul, zásoby korálků se pořád zvětšujou a moje šatní dveře jsou stále ověšenější novými kusy. Fotografie časem dodám.

Dalším mým novým koníčkem se stal Geocaching. Obyčejný GPS modul, který mi brácha nadělil k Vánocům, ležel přes měsíc zabalený, než jsme ho poprvé vyzkoušeli a než jsme se nadáli, podlehli jsme Geocachingu úplně. Momentálně po nějakých šesti měsících máme nalezeno 208 cachek, 3 schované a vlastníme 20 trackovatelných předmětů. Taky je to pěkně nákladné, hned jak tomu člověk propadne

Další mou, naprosto tragickou závislost, započal Jimi, když mi vypálil How I met your mother. Většinu seriálu jsem smíchy probrečela, hrdiny si zoufale zamilovala a tak mi nezbylo, než seriál shlédnout znovu. A znovu. A znovu. Musím tedy popravdě uznat, že teď naposledy už to byl pěknej vopruz, páč jsem v každé scéně přesně věděla, co kdo řekne a tím se tak nějak vytratila veškerá vtipnost, ale u některých dílů jsem stejně brečela smíchy a právě tyto budou cílem velkého promítání v letošních Podůlšanech.

A teď k některým původně ne moc příjemným věcem. Dva roky mi překvapivě (nebavila mě škola, zaměření učení, hádavý spolužáci, protivný učitelé, dlouhé vyučovací dny od sedmi do čtyř, kvalita toalet...ještě bych nekončila, ale nebudu vás tim nudit) utekly jako voda a než jsem se nadála, byla tu maturita. Jasně, celé dva roky nás strašili jaké to bude těžké a musíme se pečlivě učit už dopředu ale učte se něco, co vás naprosto nebaví, nic vám to neříká a nechutně vás to otravuje (pekařská technologie, analytická chemie, mikrobiologie...). A tak jsem se neučila. A pak najednou 14 dní před maturitnou přišel zásadní zlom. Památné "A do pr*dele, maturita za 14dní!!!" bylo neskutečně účinné. Nakonec se ukázalo, že strategie dva roky na to kašlat a chvíli před maturitnou si do toho lehnout a naučit se to byla velice dobrá - odmaturovala jsem za 5, tedy s vyznamenáním .

Dalším zlomovým okamžikem se staly přijímací zkoušky na VŠ. Po dvou letech na SPŠP strávených studováním něčeho, co mě naprosto nebavilo, jsem se rozhodla, že už nechci studovat něco co mě nebaví. A tak jsem si dala pouze jednu přihlášku na VŠ (obor Angličtina v pedagogice) a čekala na přijímačky. Plány nějak se učit byly sice hezké, ale vůbec na ně nedošlo , pouze jsem si "opakovala" u různých seriálů a filmů. Nastal den D a já jsem dovalila k univerzitní budově, vystála brutální frontu na ověření identity a zapsání účasti a konečně seděla v přednáškové místnosti, kde přijímačky byly. Rozdali nám zadání, otevřela jsem to...a měla jsem chuť to jít hned odevzdat. Ač mám angličtinu moc ráda a někdy bych se jí ráda živila, za poslední roky jsem neměla ze školy zrovna dobrou průpravu - na učňáku toho náš učitel uměl míň než já (trošku ho štvalo když jsem mu opravovala výslovnost , ale to by vás taky brali všichni čerti kdybyste slyšeli to jeho "Van, tů, srí", z čehož vyplynulo, že myslet (think) je dřez (sink) .), poté jsme měli ještě několik jiných učitelů (nikdo se nezdržel moc dlouho...vůbec nechápu proč ) až nakonec letos na potravině jsme v hodinách nic nedělali, protože jsme nemohli z angličtiny maturovat. A tak jsem se najednou ocitla na přijímačkách, nevěřícně zírajích na doplňování anglických reálií z historie, politiky a literatury. Když jsem přemohla snahu okamžitě zdrhnout, pojala jsem řešení problému jednoduše. Spojovací úkoly (spojte letopočet s historickou událostí a významnou osobností, nebo literatura a autoři) jsem, vědouce že nemám moc šanci (bylo 7možností navíc), nasázela jak do tiketu sportky a doplňovací úkoly z politiky jsem pojala kreativně. Opravující se mohl později dozvědět, že v Americe proti sobě v politice bojují dvě strany, SEVERNÍ a JIŽNÍ, že ulice, kde stojí hlavní soudní budovy v británii nebo kde se jmenují SOUDNÍ a SPRAVEDLIVÁ a podobně . Zbytek úkolů jsem udělala dle nejlepšího svědomí a zbývalo mi stále nějakých 45minut do plánovaného poslechu. Nuda jak hrom, tak jsem se chvíli bavila sledováním zoufalých obličejí kolemsedících, až mě to natolik zmohlo, že jsem usnula . Když jsem se po půl hodině probudila, tváře kolem byly stále zoufalé a minuty pomalu utíkaly. Poslech jsem podle mě naprosto správně vyplnila, odevzdala a se špatným pocitem vyrazila domů, páč to bylo hodně těžké. Když jsem se pak po pěti dnech dozvěděla výsledky, a to ty, že mě vzali byla jsem spíše zděšená než nadšená - jsem si dobře vědomá toho, že to byla dost náhoda a bude to tam na mě moc těžké. Ale pomaturitní studium mi rodiče zakázali, takže tam budu muset jít. No, uvidíme. Ale myslím, že strategie na přijímačky docela dobrá - patnáct minut psát, třicet spát, odtipovat to a ještě mě vezmou. Ale tady mi na mysl vyvstává jedno z mých oblíbených pořekadel - "svině mají štěstí". Bohužel ho těsně následuje "Na každou svini se někde vaří voda". Shit .

A co se na začátku zmíněné "osobní tragédie" týče, ležení v učení, změna života a dlouhodobá nemoc se na mě dosti podepsala, přibrala jsem nějaká ta kila a staré blognutí o tom, jak jsem opustila tabulkový rámec obezity je už minulostí . Ovšééém...se tu nabízí jedinečná šance pro všechny mé přátele, kteří by měli zájem pomoct - Hoňte mě co to půjde a čeká vás odměna!.

A co mě čeká teď? Týdenní roadtrip po republice s cílem posbírat co nejvíce cachek. Až se vrátím, zase se ozvu .