Hurá, přežila jsem!

i když...
Pět dnů uteklo a s tím skončil i nejslabší bod těchto prázdnin, brigáda v hospodě ve všední den. Tyto dny jsem prožila velmi zajímavě. Ráno - předpracovní deprese, dopoledne - pracovní deprese, odpoledne - popracovní deprese. Ráno - ... Co se však změn v mém program týče, jedna byla, jelikož jsem si takhle ve středu odpoledne připustila, že už se blíží škola. Takže mezi popracovní a předpracovní depresí byla ještě předškolní . Co se mých statistik týče, za těchto pět dní jela myčka celkem 145krát, což je po úpravě údajů zhruba 2030 talířů, přičemž po uvažování polévek je to něco kolem 413 polévkových misek a 1522 talířů, přičemž po uvažování příborů, talířků pod polévkové misky a dalších kravin, co se tam mejou, je toho podělaně mnoho . Abych ovšem přešla k té lepší části mojí brigády, dny nebyly jen černé. Třeba v úterý. Ehm, špatný příklad. OD rána mi bylo dosti zle a nikoho jistě nepřekvapí, že se mi opravdu, ale OPRAVDU vedlo. Hlavně jsem dolaďovala svůj [imáč] debila. Začla jsem hned po příchodu. Tak jsem si tak nakráčela k myčce, koukám dovnitř, není tam voda. Tak ji zapínám a jakože třeba čekám, že se něco bude dít. Neděje. Pak už mě při stupidním pohledu na myčku zastihuje Marie a táže se mě, co se děje. Když odpovídám, že se nenapouští myčka, chvíli do ní tak zírá, pak se podívá nad ni a prohlásí "No co by se taky napouštěla, když do ní není puštěná voda!". Ano, to se tak stává, když vodu pokaždé pouští někdo před vaším příchodem. Ovšem já se nevzdávám a pokračuji dál. Potřebuju totiž svoji věrnou stěrku na odstraňování nečistot z talířů před vložením do misky a nemůžu ji nikde najít. Když nahlédnu za stůl, pod něj, do zbytků i všude kam můžu, tážu se Martina, kuchaře, jestli si můžu vzít novou, když nemůžu tu původní najít. Souhlasí a zrovna když si ji vezmu, ve dveřích se objevuje Marie a diví se. Diví se natolik, že když se s ní chvilku přehrabuje v kýblu se zbytkama (nechutné záběry ), vytahuje tu starou. To, že na mě kouká jak na debila mi ale ani tak nevadí, protože kdybych nenačala tu novou, nenašla by tu starou . Atmosféru doplňuje Jirka, kterej, zatím vyčkávajíce na první hladové hosty, chodí po kuchyni. Když skončí u mě, zatímco já sedím na schodech a koukám z okna, doslova padá na přední stěnu konvektomatu a zoufale prohlašuje "Že jsem se líp neučil..." . To popravdě řečeno vede k zamyšlení. Středa taky není špatná. Začínám už hodně brzy, asi po třetí myčce uklízím s náručí plnou velkých talířů do poličky talířky pod polévkové misky. Samozřejmě to nemůže být jen tak, jak nemám dost volných končetin, tak je nezastrčím dost daleko a pěkná hromádka šesti z nich se sune pod polici na stůl. Parádní, rána jak z děla a jak na sebe talířky dopadnou, rozbije to dva uprostřed. Trágedie to rozhodně není, což jsitě dokazuje i nadšený dodatek "To není špatnej nápad, rozbijem to tady VŠECHNO! ". Zábava však ještě pokračovala. Mezi zaměstnanci je tam takovej zvyk, že když někdo vidí, že to tam někoho totálně štve a nejradši by to tam všechno rozflákal, jde za ním a položí mu už obligátní otázku typu "Jak tě to baví? ","Těšil ses sem?" a podobně. To se takhle z kuchyně ozvalo "Špagety!" (objednávka), načež za mnou vedle vrazil Martin s talířem v ruce. Jeho totálně naštvanej výraz říkající, že by nejradši už vběhnul na plac a poslal všechny lidi do řiti mi nedal a s neviňoučkým výrazem jsem položila otázku. "Kam zmizel úsměv? ". Reakcí byl zamyšlený výraz a zdlouhavé rozhlížení po místnosti. Když jsem se už začínala divit, jestli tam ten úsměv fakt nehledá, najednou opravdu roztáhnul koutky a prohlásil "Aha, ŠPAGETY!". No, mám dojem, že svoji paměť s prohlášeními o skleróze podceňuju .
Čtvrtek začal moc pěkně. Zatímco jsme seděli v lokálu a čekali na otevření, jako vždy se různě vyprávělo a zazněla pravděpodobně historka týdne. To si takhle jedni známí pořídili psa, Yorkshiráka. Jelikož ale v noci neustále přecházel mezi kuchyní a ložnicí a je nebavilo pořád se zvedat a pouštět ho, vyřízli mu do dveří průchod, něco jako kočičí dvířka. Pejsek si vesele procházel a byl klid. Ale jen do chvíle, než si pořídili kočku. Ta si totiž s tim psem hrála tak, že mu vždycky vyskočila na záda, tam se mu držela jak klíště a on ji zkoušel setřást tím, že se snažil utéct. No a jednou chtěl utéct z ložnice do kuchyně, když byly zavřený dveře. Z ložnice běžel ještě s kočkou na zádech, do kuchyně však doběhnul bez ní. A co chudák kočička? Ta byla chvíli napláclá na dveřích, pak spadla dolů, chvíli blbě zírala, pak se oklepala a šla pryč . Také se nám přišel zasmát Roman z druhé směny. Když se tak pozdravil se všema v kuchyni a došel až ke mně, absolutně mě nepřekvapilo jeho "Tak jak to jde? ". Moje mlčení a pouhé pozvednutí hadice od "sprchy" ve dřezu jeho směrem bylo dost jasné, protože okamžitě skoněnej dezertoval do kuchyně. Bylo to ovšem tak trochu deja-vue, i když teda když se tohle minule stalo, utíkal sice rychle, nicméně stejně jsem ho tou bramborou stejně trefila .
A dnešek, pátek? Hned z rána se idlilo, jelikož se před otevřením "slavily" jedny narozeniny a svátek. A slavily se otevřením. Třešňového Jelzina. A veškerý odpor byl marný. Moje čtyřnásobné odmítnutí bylo dovršeno poznámkou "Dej si...se kdyžtak omeješ v myčce .", takže mi nezbylo než si to vzít. Zbývající dva brigádníci si vzali dobrovolně, nicméně ti jsou na place a museli si dát ještě do druhý nohy, aby tam pak nekulhali . Zbytek dne jsem nějak přežila. Dostala jsem výplatu, dokonce vyšší a razila jsem domů. Teď ještě víkend a mám to za sebou finálně. Myslíte, že přežiju? .