Příprava na praktické závěrečky...

nemusí vždy vyjít podle představ
Poslední dobou toho mám nějak moc. Mým věrným už více jak třítýdenním společníkem je zákeřná choroba, která mě nutí chroptět jak při astmatickém záchvatu, nutí mě odsekávat hleny od úst dlátem a do toho došlo na zkoušky. K písemným minulý pátek jsem šla s opravdu špatným pocitem, jelikož jsem poněkud "zanedbala" přípravu, nicméně ve výsledku jsem zase tak špatný pocit neměla, protože jsem na něj ani neměla čas. Když jsme totiž ve čtvrtek po vydání vysvědčení (mimochodem i když jsem doslova SRALA učitele na občanku a s šíleným pohledem mi sdělil, že dvojku mi teda ani náhodou nedá, nakonec jsem ji obdržela a byla to zároveň i jediná známka, co hyzdila moje vysvědčení) nahrnuli společně s druhým třetím () ročníkem na losování témat k praktickým, se srdcem v krku jsem naposledy pomyslela na pár nadávek a že nechci medovník, sáhla jsem do losovacího pytlíku a vytáhla jsem číslo 1. Pak jsme se rozešli do tříd a třídní nám začala od konce (čísla 10.) předčítat, co které číslo skrývá. Povídám vám, v momentě, kdy se chystala číst dvojku a stále ještě nepadnul medovník, jsem měla dojem, že se asi složim. DÍKY BOHU se ale vyskytnul ve dvojce, takže já jsem si odnesla zadání na Malinovou pěnu s čokoládovou omáčkou, Sněhové kostky a ořechovou podkovu s tématem narozeniny. Konečně se dostáváme k jádru problému, jak sněhové kostky tak malinová pěna mi byly velkou neznámou, proto jsem se v pátek odpoledne vypravila na nákup surovin. Nastala sobota a já vyzbrojena technologickými postupy jsem se jala připravovat malinovou pěnu. Dle postupu jsem namočila plátkovou želatinu, naházela do hrnce maliny, přišla vymačkat želatinu...a poněkud mi klesla čelist. Místo lehce nabobtnalých plátků se v míse rozlejzal hnusný nažloutlý kemr, nicméně jsem sebrala odvahu, strčila do vody ruku a pokusila se pokračovat dle návodu, tedy "z plátků vymačkejte vodu". Jistě, s radostí sobě vlastní bych to udělala, kdyby mi ten nechutnej sliz nezačal protékat mezi prsty. Když jsem si odrhla ruku a informovala se u Jogi po telefonu, úsměv mi zmizel docela. Totiž, nemáte někdo tušení, proč jsem si SAKRA koupila té želatiny jen JEDEN sáček? . Tím byl tedy další program jasný. Maliny jsem vrazila do lednice, hrnec s mlékem zajistila protikočičím krytem a s výrazem člověka jdoucího na popraviště jsem se vypravila k místní večerce. "Ne, nemáme." Dobrý, v pohodě, zkusím Penny. "Ne, to jsme tu nikdy neměli." Dobře, tak v těchto dvou nemají, v Albertu snad budu mít štěstí, blesklo mi hlavou a přejela jsem k dalšímu marketu. Tam moje nervy dostaly poslední závažnou ránu, prodavačka se mi totiž začala SMÁT, že plátková želatina se už ani nevyrábí. Její důstojnost/život zachránil můj včasný odchod . Když jsem se po hodině vrátila domů s ničím, začínala jsem být mírně rozčilená. Přecejen se ale skrz ostatní emoce prodral rozum a sesmolila jsem SMSku mistrové, v jakém poměru by se dala plátková želatina nahradit práškovou. Když se mi dostalo odpovědi, opět jsem vytáhla maliny a dle rad a postupu jsem stvořila hmotu lehce fialové barvy. Tedy samozřejmě až poté, co jsem ohodila sebe, sporák a okolí rozvařenýma malinama, když jsem se natáhla po hrnci vzadu na sporáku a katapultovala jsem metlu z rozvářejících se malin. Ještě že se nikdy, ale opravdu NIKDY nerozčiluju . Hmotu jsem dle návodu umístila do ledničky, chodila jsem jí promíchávat a připravila jsem si šlehačku a zakysanou smetanu na vmíchání. Musím uznat, že mě mírně znepokojil fakt, že ve hmotě se během asi deseti minut vytvořily takové cucky, že to bylo při konzumaci cítit, ale tak trochu mě živila naděje, že se to zjemní tou smetanou. Áno, nezjemnilo. Hmotu podivné sražené konzistence jsem nadávkovala do misek (btw. tento termín mi vždy strašně vhání před oči scenérii jak někdo stojí, má v kotli vyšlehanou hmotu a pomocí sprostých slov ji rozhání do forem = nadávkuje) a připravila jsem si výše zmíněnou čokoládovou polevu. Musím uznat, že fakt, že byla nepoživatelně sladká mě trochu překvapil, ale jelikož jsem neměla tušení, jak má co chutnat, vzala jsem naběračku a začala jsem zalévat misky s pěnou. Jedna vteřina. Druhá vteřina. Poleva zmizela někde na dně misky a zanechala hnědě opatlaný povrch. Zastřelte mě někdo. Když mě opustili poslední zbytečky rozčilení a nahradila je odevzdanost, svůj úžasný výtvor jsem zasypala čokoládovou rýží, ozdobila jahodou a uchopila jsem tác s tím, že odcházím do ledničky. Musím poznamenat, že v momentu, kdy jsem tác zvedla a poleva začla opouštět misky a rozlejvat se po táce, mi v hození celého výtvoru z balkonu zabránily jen zavřené balkonové dveře .
10 jak jistě uznáte opravdu nádherných porcí jsem umístila do ledničky a nechala jsem si koupit znovu suroviny. Přišla neděle a já jsem začínala znova. Za použití správné želatiny se hmota srazila mnohem méně, dokonce i ztuhla a na povrch litá poleva vytvořila po zatuhnutí hezky tažný povrch.
Pak jsem ale musela začít přemýšlet, jak výsledné misky nazdobím, jelikož u praktických se má předvést i nějaké to čančání, které stejně nikdy v normální cukrárně nepoužijeme. Musím říct, že ač je na povrchu jen trocha šlehačky, jahoda a meduňka, donutilo mě to ochutnat. Bohužel, ona prázdná už včera mě zarážející chuť se nezměnila. Jenže když máte v ledničce dalších 18 porcí, konzumace už není tak úplně o tom, jestli vám onen výrobek chutná .
Jelikož byla už neděle a mě v pondělí čekala výroba naostro, zkoušela jsem ještě sněhové kostky. Těm by se dal vytknout tak akorát podivnej bílkovej krém, kterej se na to vůbec nedal natřít a vytvořil jakousi ulepenou vrstvu, která se ještě při rozkrájení víc rozpatlala. Ale nazdobila jsem si to hezky

Když jsem šla v neděli spát, jímaly mě rozpoluplné pocity. Možná jsem si svoji dávku smůly už vybrala...a nebo taky ne .