Pekárna? I.

to je ale PAKÁRNA
Když nám třídní učitel sdělil, že pojedeme na exkurzi, jakožto člověk z učňáku exkurzí nebo výletem až na jednu výjimku nepoznamenanej, jsem se zaradovala. Radost mě ale trochu přešla v moment, kdy pan učitel dodal, že ale musíme být v cíli v 8hodin ráno. A že je to za Prahou. Stručné počty - sraz o půl šesté. Jdu zvracet .
Dobře, večer před exkurzí jsem si natáhla budík na nechutných 4:50 a zalehla jsem, že se teda vyspim. No samozřejmě jsem nemohla usnout, nicméně mě překvapilo, že jsem se vzbudila ve čtyři hodiny. Jelikož se ale znám, bylo mi jasné, že jestli půjdu ještě spát, usnu a už mě budík neprobere. Tak co dělat, ve čtyři ráno, když se potřebujete zabavit. Tak jsem si zapla pc a šla koukat na House. Nedovedete si představit otcův pohled v 4:45, když mě šel budit a zjistil, že vstával úplně zbytečně .
Zvolených autobusem jsem se tedy blížila ke škole (to si nedovedete představit, jak málo lidí někam jede v pět hodin ), vystoupila jsem do třeskuté zimy a vydala jsem se ke škole. Po cestě se na mě pověsil jakýsi dědula a ptal se mě, kde by našel potravinářskou školu, čímž se bohužel utvrdilo, že ta polorozszpaná kraksna, sotva stojící na chodníku, je vážně náš autobus. Hurá .
Došla jsem tedy pro zbytek třídy a nalodili jsme se. V minimálním provozu jsme se dostali z města. Ven byl krásný výhled, nikde nic, jen černočerná tma a na nebi hvězdy. V ten moment pan učitel po demokratickém hlasování nechal zhasnout a všechny nás pohltila tma. Což o to, kdybych potřebovala spát, určitě bych to ocenila, jenže na moji potřebu na záchod to moc nezabralo. Jeli jsme totiž teprve půl hodiny, takže jsem uznala, že by mě třídní za žádost o zastavení asi zabil. Tak jsem se snažila vydržet co nejdýl. Po čtvrt hodině, když už to začínalo být fakt hustý, jsem se odhodlala se zeptat. V ten moment však autobus zabočil a mně se málem zastavilo srdce. Ano, poznám jen minimum značek, ale značku sdělující, že jste najeli na dálnici, poznám vždycky. Stejně jako pan třídní, který kvůli tomu nebyl mou žádostí zrovna nadšen. Rozhodl se mě ale povzbudit tak, že mi sdělil, ať ještě chvíli vydržim, že za 20KILOMETRŮ bude benzínka". Ano, vydržela jsem přesně sedum minut, což byla doma, kdy skončila nekonečná svodidla podél silnice a objevila se tráva. Ač venku zima jako prase, vyběhla jsem polosvlečená a honem jsem se chystala zadřepnout do trávy. Zvědavý probudivší se spolužáci se ale všichni otáčeli co se děje, tak jsem musela jít dál. Řeknu vám, není nic romantičtějšího než v mrazu sedět ve škarpě u dálnice, pozorovat rychle projíždějící vás osvětlující auta, vnímat tu krásu přírody a...cítit jak vám doslova mrzne prdel .
Spokojeně jsem si tedy ulevila a jelo se dál. Asi po dalších dvaceti minutách jsme dorazili ke slibované benzínce. Ano, jistě, sem bych to uuuurčitě v pohodě vydržela, pane učiteli . Tak jsme se začali vyloďovat a započal náš útok na toalety. Ještě to bylo docela dobrý, byly tam 4 kabinky, stejně se ale z naší celodívčí třídy vytvořila slušná fronta. Tak aspoň ze slušnosti jsem šla jako poslední, když už jsem teda jednou byla . Ještě jsem si chtěla koupit bagetu, nicméně přede mně se nahrnula spousta nějakejch chlapů v montérkách a finálně se ještě nějak sekla pokladna, takže jsem musela úžasnou bagetu se šunkou, salátem, sýrem a zeleninou nechat ležet a jít. Dodala bych, že mě to odsoudilo k příšerného hladovění jen o dvou bagetkách, co jsem měla z domova, ale tento fakt bude později uveden na pravou míru (spoiler - nakonec jsem byla totálně přezraná a snědla jsem bagetku jen jednu ).
...pokračování coming soon...