Chtít něco dělat

taková blbost! :D
Jistě to všichni znáte. Člověk má zkouškové, nedostatek času, na poslední chvíli dodělává případné eseje a především se šrotí na blížící se zkoušky a od jeho zoufalé snahy něco se naučit ho odlákává milá paní známá pod jménem Prokrastinace. Já jakožto zkušený odkladatel věcí na později bych o tom mohla napsat několikadílnou knihu - jak mi to během roku ANI TROCHU nevadí, během zkouškového mám nutnou potřebu neustále někde uklízet, najednou objevuju dávno zapomenuté koníčky a cloumá mnou touha dodělávat věci, na který jsem nešáhla doslova několik měsíců. Což o to, běžně se prostě na pár hodinek zašiju od učení a je to v pohodě, tentokrát mi ale bylo přáno jinak.
Psala se neděle 6.2. a já před sebou měla za toto zkouškové poslední zkoušku, úterní Britskou literaturu II. Ležela jsem v tom už pár dní, takže přirozeně moje touha dělat všechno jen ne se učit byla doslova nezměrná. A v tu chvíli mě napadlo, že bych měla odnést sirupy na koktejly ze skříně v chodbě do ledničky, aby se nezkazily (informace, že tam jsou už přes měsíc mi připadala v ten moment naprosto irelevantní :D).

Tak jsem sešla do spodního patra, vzala jsem si první židli co mi přišla pod ruku, postavila jsem ji ke skříni a začla hrabat v horní polici. V klidu jsem se tam tak pohrabovala až se mi podařilo vytáhnout litrovou láhev čokoládového sirupu. Spokojená prvním úlomkem jsem přešlápla na židli s cílem sestoupit dolů, židle ovšem v ten moment usoudila, že je ideální chvíle rozpadnout se doslova na části - sedátko propadlo skrz a já jaksi na něm původně stojící jsem padala dozadu s nohama uvězněnýma uprostřed židle. Nedovedu vysvětlit vlastní pohnutky, který mě vedly k tomu, že jsem jen mlčky sledovala jak pořád v ruce držím tu lahev, i to jak jsem sledovala že se ta láhev rozbíjí o zem a já mám dlaň plnou střepů. Pak se vše seběhlo poněkud rychle - rozevřela jsem ruku, zjistila jsem že to krvácí jako prase a tahajíce si zaražené opěradlo židle ze stehna jsem se začala hrabat na nohy. Už v tenhle moment začala být situace poněkud vtipná, protože Ivoš a Lucka reagovali na moje volání a přišli se podívat co se stalo, přičemž první co Lucka viděla bylo, jak se v potemnělé chodbě hrabu na nohy, mám sevřenou ruku a až po loket mám špinavou ruku od jakési temné kapaliny, která taktéž na podlaze tvoří louži jak po menší zabijačce XD .

Pro vnějšího pozorovatele by situace byla vtipná i nadále, protože v moment, kdy jsem se dokulhala ke dřezu a pustila si na ruku vodu, jsem zbělala (více než obvykle a to už je co říct!) jak stěna, začla jsem zvracet a při vědomí mě držel jen podporující hlas mého bratra, který mi řikal, že na pohotovost mě vezme, ale ať nepočítám že tam se mnou bude čekat, protože tam určitě bude spousta lidí a to on si radši zajede do OBI. Jo jo, umět pozvednout na těle i na duši, to on teda umí XD .

Když se mi podařilo trochou ležení se studenym obkladem na hlavě trochu srovnat, vyrazili jsme na pohotovost. Moje naivní představa, že to nejhorší mám za sebou, byla rozdrcena nadšeně se usmívajícím panem doktorem, kterej se mi na ruku podíval, chvíli to otíral nějakou vatičkou s dezinfekcí a pak řekl: "ÁÁle, polejeme to!". Musím poznamenat, že moment, kdy mi na tu na šesti místech pořezanou ruku nalil proudem ten žlutej sajrajt, byl asi zatím nejhorší v mým dosavadním životě. Aby mě to náhodou nemrzelo tak pak mi přímo do těch dvou hlubších řeznejch ran napíchal umrtvovací injekce a že začne šít. Tuto veselou část procesu začal slovy "Kdybyste cítila silnou bodavou bolest tak řekněte.". Nejsmutnější bylo, že když jsem zařvala páč píchnul do ještě neumrtvenýho místa, řekl "Aha." a šil dál :D . Potom už byl proces šití docela brnkačka, zvlášť když se pan doktor ve snaze odvést moje myšlenky od bolesti pokoušel zavést rozhovor na téma, co jsme měli společné. To vedlo k tomu, že jsme vedli hovor typu: "A co se vám vlastně stalo?" " Stála jsem na židli a ta se rozpadla a spadla jsem na zem s lahví v ruce" "Jaká to byla židle?" "No taková normální, čtyři nohy a tak...." XD.

Když jsem odpoledne polozdechlá hekala v posteli (modřina na stehně, bolavej kotník, probírající se šitá ruka), přišel mě na duchu pozvednout tatínek. Přisedl si ke mně povídá: " Víš, já vím jak ti je, tuhle se mi stalo...
pro plné pochopení následující historky musíte znát tři věci:
1. - železná loď - tuhle věcičku máme už pár let, je to cca 40 cm dlouhá kompletně železná prostorová loď, má stěžně, spoustu malých plachet a je neuvěřitelně špičatá na několika místech
2. - plastová židlička - maličká židle, kterou máma koupila před cca rokem pro dcerku známé, kterou hlídávala. Takovej ten plastovej šmejd za 80kč.
3.- nízká židle - běžná židle, co má uřezané nohy aby byla nižší a dalo se z ní pohodlně dělat věci u země
...máma mě poslala dolů do obýváku utírat prach na skříni, tak jsem ze skříně sundal tu železnou loď a rozhlížel jsem se, kde bych si vzal židli. No v celý místnosti nebyla žádná židle, tak jsem si vzal tu nízkou co tam máme a tu malou dětskou a dal jsem je na sebe. Tak jsem na to stoupnul, ta dětská se zlomila a já jsem spad zádama přímo na tu loď! XD XD

Ráda bych v tom svém příběhu našla nějaké chytré poučení, ale bohužel...snad jen: NIKDY si nestoupejte na židle, které někdo rozsednul a slepil je zpátky Herkulesem!