Přijímací zkoušky

Otče náš, jenž jsi na nebesích...
30.4. bylo dnem, na který se cca 116 lidí klepalo. Klepalo proto, že se konaly přijímací zkoušky na nástavbu. A jestli se těch zbývajících 115 klepalo kvůli stejnému důvodu jako já, zanedbali přípravu a přišli s nervama v kalhotách. Je něco kolem 7:30, ke škole se začínají hrnout davy snaživců a já, Jana, Ajs a Dráha jsme mezi nimi. Všichni poctivě vyklepaní jak řízky ze školní jídelny, vyhledáváme na seznamech rozdělení do tříd svoje jména, přejeme si štěstí a rozcházíme se. V poloprázdné třídě končím s Ajsem. Zatímco se dovnitř začínají trousit další nervózní účastníci, jakýsi na místě už usazený típek začíná rozjíždět hromadnou debatu na téma odkud jsme a jak naprd ty zkoušky jsou. Ukázalo se, že z přítomných jsou asi jenom tři kuchaři, pak my dva cukráři, asi dvě kadeřnice a dokonce i nějakej řezník . Onen típek pak situaci zazdil totálně když prohlásil, že je tam pěkná nuda a šel zapínat ve třídě umístěnou televizi . Pak nicméně konečně odzvonila osmá, do třídy vstoupil nám přidělený dozor a úsměv zmizel z nejedné tváře. Učitel nás poučil o všech náležitostech, rozdal zadání a papíry na výsledky. Úsměv se mi na tvář vrátil zhruba v moment, kdy kdosi za mnou dostal zadání a do ticha třídy prohlásil "Ty krááááávo!" . Dle prvního pohledu se část z češtiny zdála dost náročná, když jsem ale důkladně prostudovala zadání a dle nejlepšího svědomí jsem vykřížkovala všechny dle mě správné odpovědi, zpětně to nepůsobilo zas tak těžce. I když musím poznamenat, že fakt, že holka předemnou měla skoro všechny odpovědi jiné, mě trochu vykolejil . A ještě mě poněkud vykolejily otázky typu "Ve které větě je špatně...", jelikož větu dokončující termín mi nikdy nic neříkal . Po půlhodinové pauze, kdy jsme se slezli, vyměnili si dojmy a dodali si odvahu na matematickou část, jsme se navrátili zpět do tříd a čekali jsme na dozor. Tentokrát dveřmi proskočila jistá robustní dáma, která na nás začala mluvit takovým způsobem, že i já v třetí lavici, co špatně slyšim, jsem myslela že asi ohluchnu . Rozdala testy a úsměv se z mé tváře vypařil už definitivně. Začala jsem na pomocný papír počítat příklady od jedničky a když mi už asi čtyři za sebou nevyšly dle možných výsledků, začala se mě zmocňovat panika. Když se mi asi po dvaceti minutách konečně povedlo dosáhnout asi tří "správných" výsledků, přidělenej papír jsem měla popsanej z obou stran a začínala jsem psát šikmo a do zbývajících volných místeček. Proto mě dostala holka, která se zeptala, jestli by mohla dostat další papír a učitelka jí ho dala. Áááno, a já tam už deset minut píšu jak vůl čísla velký jak mravenci . Když se časový limit blížil ke konci, měla jsem cca polovinu příkladů spočítanou, zbytek okýnek byl zoufale prázdný. Když učitelka zavelela odevzdávat, narychlo jsem něco obšlehla a zbytek jsem tipla, aby to nevypadlo tak blbě. Odcházela jsem s hodně smíšenýma pocitama a vědomím, že jsem se aspoň pokusila.
Celé odpoledne jsme strávili u Ajse doma a reloadovali jsme stránku s výsledky. Moje přidělené Pn7275 se na mě černě šklebilo z papíru a mně bylo v podstatě jasné, jak budou výsledky vypadat. Proto mě dost překvapilo, když se můj kód objevil u pořadového čísla 4. Bohužel mě to nepřekvapilo v dobrém slova smyslu, protože nikdo z těch, co šli se mnou, se nedostal. Teď jsem přijatá ještě na Potravinářskou a hodlám se rozhodnout, kam půjdu. A co je na tom úplně nejhorší? Že už pomalu začínám mít noční můry že si vyberu špatně .