Podůlšany III.

grilováním k trvalé invaliditě!
20.8.2008, středa
Ráno bylo po ponocování překvapivě příjemné. Někdy v osm mě vzbudila přesně neidentifikovatelná věc, docela nenormálně jsem vyskočila z postele a začala jsem něco dělat. Tím děláním něčeho teda konkrétně myslím uklízení, což u mě zas tak normální není . Poklidila jsem si svůj svinčík a v dalším návalu aktivnosti jsem od Šindely dostala úkol nasekat dříví na předtopení v grilu. Celkem bez ztrát prstů jsem vyrobila kýbl tenčích polínek a třísek a přesunula jsem se dovnitř, kde už se začínalo skákat DDR a Lenka se pomalu balila na odjezd domů. Jelikož jsme zhruba na čtyři hodiny odpoledne plánovaly začít grilovat, zhruba před jedenáctou padl nápad, že Jogi už začne dělat její výborné rizoto. Nejdřív jsme se ale s Jogi vydaly na nákup, kam jsme zamířily zakoupit na rizoto sýr. Tak jsme se projely ty dva kilometry na kole do krámu, nakoupily jsme nějaké sušenky, párky na gril, bonbony a vrátily jsme se zpět. Ano, pokud jste si právě všimli, že ve výpisu nakoupeného není sýr na rizoto, všimli jste si velice správně . Tak jsme zase dojely pěkně zpátky, Jana začala vařit rizoto, zaskákaly jsme DDR a pak jsem si JÁ (pozor, na to bych ráda upozornila ) vzpomněla, že jsme nekoupily sýr. Po dlouhém váhání, zda se nám chce zase jet takovou dálku když oběd už čeká, jsem tam nakonec vyrazila pro změnu se Šindelou. Konečně jsme dorazily se sýrem, naložili si opět výborné rizoto a daly se do jídla. Jediný zápor, který jsem na jídle shledala, byl v tom, že se mi asi po patnácti soustech udělalo blbě, protože žaludek z předchozího dne připravený jen na další suché rohlíky to nezvlád. Nevadí, příště se zase narvu k prasknutí .
Po obědě přišla siesta a s ní jak jinak než...DDR. Pomalu jsme se chystaly, že půjdeme Jackovi a Ajsovi naproti k busu, když oni najednou vešli do dveří. No nic, jedna ušetřená cesta . Pak už se ale chystala domů Lenka (což mimochodem nechápu, protože když si zpětně vybavim její výmluvu, že pojede, že nechce nasmrádnout od kouře u grilu, uvědomim si, jak laciná ta výmluva byla vzhledem k faktu, že ten gril je uzavřenej a kouř odchází komínem, kterej končí za zdí pergoly ), tak jsme se část výpravy sebrala pěšky a někdo na kolech a vydali jsme se na konec Podůlšan směr Pardubice. Zatímco ostatní se vrátili zpět do chaty, já s Jogi jsme s ní jely až za Ždánice a pak jsme se vrátily přes pole. Jediný nedostatek ta cesta měla v tom, že jsem viděla krásné slunečnice, tak jsem musela zastavit a trhat je, což vedlo k tomu, že jsem si ve snaze se k nim dostat poškrábala nohy o jakejsi plevel. Zrada, bejt to kopřivy, tak aspoň budu zdravá či co to vlastně dělaj .
A pak začaly mohutné přípravy na grilování. Balily se balíčky brambor s kořením, nakládalo se maso, dělaly se marinády, já jsem dokonce dělala špízy na vlastnoručně vyrobené "špejle" a chystala se velkolepá hostina. A pak jsem udělala velkou chybu, začala jsem se shánět po chlebu, co měl Jirka koupit v Pardubicích a přivést. Ano, nebudu vás dlouho napínat, jela jsem ten den na nákup ještě potřetí. Tentokrát ale už do Čeperky, což je rovnou 8 kilometrů, protože ve Ždánicích běžně pečivo odpoledne nemají.
Pak už jsme do grilu dali první balíčky brambor a čekali jsme. Když jsme asi po hodině vytáhli z grilu první balíčky brambor, hladově jsme se na ně vrhli a musím Šindelce pochválit, bylo to fakt výborné. Po této dávce jsem už nicméně byla celkem narvaná, takže když se z grilu začlo vytahovat naše maso, špízy a měl teprve přijít můj balíček brambor, myslela jsem že prasknu nebo v horším případě hodím šavli. No nic, nedošlo naštěstí ani na jedno, ale nejlíp mi taky rozhodně nebylo. Nebyla jsem ale rozhodně sama, podobný stav vykazovali skoro všichni a nakonec jsme skončili tak, že většinu masa jsme zapytlíkovali a dali zpátky do ledničky. Zítřejší palačinky tedy odpadají, bude se dojídat maso. I když upřímně řečeno mám dojem, že nebudu mít hlad ještě tak tejden . Ve snaze změnit tento fakt jsme se vypravili na brusle. Bohužel nebyly brusle pro všechny, takže nás nakonec Ajs dojížděl na kole, ale i tak jsme přinejmenším dle mého tachometru ujeli v součtu zhruba 8km. A ještě jsme potkali pravé vesnické hoperky. Jsem v nebi . Co se včera týče, skončili jsme u fotbalu Anglie-Česko, DDRka, UNA a ve dvanáct u Henryho Propera. Tam jsem zjistila zajímavou věc. Vědět při včerejších třech návštěvách WC s Jogi hlášku "Byl jsem na hajzlu, pane Propre.", říkající jakýsi čumil, strkající mu ruku, asi bysme se tlemily ještě teď .