Nákup lezeckého vybavení...

může být solidním utrpením, víte?
Ve středu jsem vybavena penězi a bratrem jakožto poradcem nakráčela do Hudy sportu za účelem zakoupení výbavy na lezení. Vstoupili jsme, bratr prohlásil, že začneme botama a přesunuli jsme se k regálu plnému obuvi. Mučící obuvi, jak se vzápětí ukázalo. Po odpovědi, že mám nohu tak 41 mi prodavač sdělil, že pro začátek zkusíme 40, protože velikost je silně zavádějící a do ruky mi vložil botku tak na desetileté dítě, která byla už od pohledu silně nekompatiblní s mojí nohou. Poté, co se mi do ní podařilo narvat tak špičku a dalších nejmíň dvacet cenťáků chybělo, zkusila jsem si stěžovat. Dostalo se mi odpovědi, ať to zkusím rozšněrovat, že to určitě půjde. Nešlo. Do ruky se mi teda dostala bota o trochu větší. Rozšněruju, narvu tam nohu a stojim. "No vidíte, tahle už sedí!", prohlašuje prodavač a mně se kříví obličej bolestí. "Když jako...to dost bolí." oznamuju. "Taková lehká bolest na začátku je normální, noha si pak zvykne.", dostává se mi odpovědi. Začínám pozvolna cejtit odumírání končetiny. Jo, přestalo to bolet...ale až po vyzutí .
Dostávám tedy botu ještě o kus větší a o pět stovek dražší. "Ale ta už určitě půjde, ta už bude spíš velká." Rozšněrovávám, nazouvám, nevratná deformace prstů. "Tak tohle bolí snad ještě víc.", říkám a moje levá noha odchází do věčných lovišť. "Se v tom zkus projít.", zasahuje bratr a já udělám dva šílené bolestivé kroky, načež botu sundávám a bojuju s nepředstavitelnou chutí prohodit ji výlohou. Když mu následně ukazuju půlku nohy, absolutně zrudlou a otlačenou, kapituluje a se slovy "No jo, když más nohy jak slon..." se přesunujeme radši vybírat sedák. První zkouším Mko. Přecejen, decentně řečeno jsem trochu cvalík, nedecentně řečeno, jak bratr prohlásil, jsem tlustá jako prase, takže Mko nesedí. Pak zkouším ještě jeden a nakonec mi díky bohu jeden sedí. Modrý. Buhééé, nabrečím umyvadlo, já chci červenéééj .
Pak dochází na výběr sáčku na magnezium. Což o to, ten mám vybraný hned, ale pak přijde na scénu otázka, jestli k tomu chci šňůrku kolem pasu nebo ne. Jenom stačím říct, že ani ne, protože mi to víc vyhovuje přímo na sedáku, strhává se doslova slovní souboj. Na jedné straně já se dvěma do neustálého dvojitého monologu narvanými "Já to nechci.", na druhé straně prodavač a bratr, přičemž oba přímo neuvěřitelně rychle nacházejí sto a jeden důvod, proč ten pásek mít. Poté, co zhruba šestkrát vyslechnu každou z vět typu "Je to s tím lepší", "Nemusíš bouldrovat se sedákem" "Je to výhodnější!" "Vždycky se to hodí!" a stihnu ještě naposledy špitnout, že to prostě nechci, bratr zakončuje scénku s tím, že tomu nerozumim a prostě si to berem. Když dodám, že můj názor tam stejně evidentně nemá žádnou váhu, prodavač se tomu zasměje a pak to zvesela namarkuje. Zaprvý je to diskriminace a zadruhý to nehodlám komentovat . Pak ještě přikoupíme osmu a karabinu a oproti ceně s neuvěřitelně malou taštičkou opouštíme Hudy sport. Míříme k Tescu, kde mají v obuvi takové případně použitelné gumové kopačky. Jelikož už jsem je tam sháněla, snadno je najdu, jednu si zase zkusím a pak společně s botami zamířím k pokladně, kde mi je prodavačka namarkuje a v tom momentu si všimnu, že pravá bota je roztržená. Rozklad, hniloba, smrt, konec. Odcházím bez bot. Nervy se mi za ty dva dny už trochu spravily, vybavení jsme včera vyzkoušeli a už se mi téměř povedlo nacvakat tu nejjednodušší stěnu. Ještě musím vymyslet, jak se dostatečně pomstím bratrovi za tak traumatický nákup a pak budu v nebi .