Lubrikační gel

a co všechno se může stát při jeho nákupu
Když jsem tuhle přemýšlela, čím rozseknu blogerskou hladinu tentokrát, vybavil se mi můj první nákup lubrikantu. Raději nerozebírejme moje recesistické důvody, prostě jsem vyrazila. Hypernova, dosti anonymní prostředí, za mnou Jana jako podpora, plížíme se mezi regály ke kýženému cíli. První zádrhel ale nastává už u regálu, nějaká prodavačka tam doplňuje zboží. Přecejen nemám na to, abych tam vrazila, odrstrčila ji a začla vybírat, takže jsme čekaly. Čekáme, čekáme, prodavačka náhle někam mizí. S Janou v závěsu naběhnu k regálu, vyberu a zdrhám. Jistá připravenost na totální výtlem mě opouští, co už se teď může stát? Míříme ke kase. Když projdu kolem celé řady a vyberu si vhodnou neznámou, nákup hodím na pás a čekám. Když se dlouho nic neděje, kapituluju a zboží přehazuju na pás u vedlejší kasy. Zaplatim, odejdu, vyřízeno. Ale...Prodavačka-brigádnice za kasou markuje můj nákup, vezme do ruky lubrikant, tak se na mě zvědavě dívá a...já mám málem infarkt. Valí oči, ústa se roztahují do širokého úsměvu a nadšeně začíná mluvit. "Hele, nejseš ty Zuzka Skalická? Já tě znám z tábora, kamarádily jsme se spolu, taky s Luckou Smolovou...!" a stále drží lubrikant v ruce, kterou nadšeně gestikuluje. Stíhám akorát odevzdaně zkonstatovat "A kua...", načež ona spouští další nadšený vodopád slov a otázek, stále mávajíce lubrikantem. Sotva už se držím, ale stále se snažím tvářit neutrálně a víceméně souhlasně přikyvuju, ovšem vzápětí mě úplně doráží pohled na moji mámu, jak si to s naloženým vozíkem pozvolna projíždí kolem kas a vybírá si nejprázdnější. Při představě následujících vteřin radši oznamuju, že spěchám a na dosti nestabilních končetinách, svíjející se smíchy, prchám k východu. Příště...radši žádný příště . Thank you and good night .