Moje první lezba

čas zkusit něco nového
Poslední den před Vánoci, aroma souznění, děláme hromadně první cukroví a Ivoš, atmosférou rozladěn natolik, že před větu mířenou na mě nedává "svině" či podobné oslovení, se mě táže, zda s ním nepůjdu na lezbu. Vim, na horolezeckou stěnu do Hradiště chodí dost často, ale zrovna v né mně oblíbené společnosti, takže zatím jsem pozvání odítala. Když ale tentokrát dodal, že bysme šli sami dva, přemohla jsem leností zmítané tělo a vyrazili jsme směr H-Centrum. Po vstupu do velmi moderní budovy jsme zaplatili, vyfasovali čipy a vyrazili směr šatny. A pak už směr Climbing hall. První, co mě hned doslova srazilo zpátky, byl nehoráznej smrad, co nás přepadnul hned po vstupu (už tedy vím i z čeho byl, bratr mi před odchodem v nestřeženém okamžiku vrazil svoje boty pod nos a skoro mě zabil, ale aspoň mi vysvětlil ten specifický smrad - zapařený nohy to jsou ). A pak už to jelo. Bratr mi vysvětlil hlavní zásady jištění a lezení a kdybych toto přirovnala k házení neplavce do vody, on mě doslova hodil na stěnu, ať lezu. Ač první a přiznejme si i ty další pokusy byly dost neúspěšný, musím poznamenat, že je to dost divný pocit, když si tak visíte ve vejšce, houpete se a máte dojem, že jediný, co vás stále drží nahoře, jsou vaše roztřesený ruce, co se zoufale snažej držet kamenů. Když tohle ale tak nějak překonáte, je to úžasnej pocit, když vyšplháte až nahoru. Zas bych někdy šla, ale už upřímně pochybuju, že mě bratr ještě vezme, protože tak nějak nebudil dojem, že se nějak extra bavil, když mě s neustálým očekáváním pádu jistil, zatímco jsem strkala ruce do análních oblastí kamenů ve tvaru hrošíků . Ale co, třeba mě nadšení přejde, až zejtra nebudu moct uzvednout ani polštář .