Ve vlaku.

nepotřebuje dalšího komentáře
Včera jsem jela vlakem. Přistoupil jakýsi starší pán. Jen tak procházel uličkou a hledal volné místo. Když jeho zamyšlenej,skoro až smutnej pohled spočinul na mně, naznačila jsem mu rukou,ať si sedne. Posadil se, chvíli na mě koukal, jak se dívám ven na ubíhající krajinu a pak mě nečekaně oslovil. Bylo to o to podivnější, protože se ptal,jestli nevím, co je absolutní kastrace. To mi přišlo podezřelý,proto jsem s lehkým úsměvem řekla,že ano, a začla jsem se zase koukat z okýnka... On však pokračoval...začal vyprávět,že by potřeboval poradit. Že byl právě v Praze na nějakým vyšetření a doktorka mu řekla,že bude muset tu kastraci ze zdravotních důvodů podstoupit. A že se tam moc bojí a neví,jestli tam má vůbec jít. Ztuhla jsem. Naštěstí mluvil ještě dál,protože bych v tý chvíli asi nedala dohromady smysluplnou větu... Ptal se, jestli tam má jít. Že sám teď neví, co dělat. Řekla jsem, že ano. Když to řekla ta doktorka jakožto odborník. Nedovedete si představit, jakej výraz se mu objevil na tváři. Tu směs smutku, strachu a zmatení. Cizí člověk, ale mně bylo hrozně. Najednou se mně na tu kastraci zeptal znova. Popřela jsem,co jsem předtím řekla...neměla jsem odvahu a hlavně sílu mu říct,že... Zastavili jsme. Řekl teda, že tam půjde a děkuje za radu. Ještě se ptal, jestli to bude bolet. Jestli mu to budou dělat při vědomí. Přidušeně jsem mu řekla, že to není možný, že ho budou muset nejmíň lokálně umrtvit. A pak, pak jsem utekla. Před ním, sebou, jeho problémy.... Mám z toho takovej špatnej pocit. Že jsem udělala rozhodnutí, na který jsem neměla právo. Za někoho, koho ani neznám.... Tak hodně štěstí,pane! A omlouvám se.