Kadibudka, ráj světa II.

všude dobře, u grilu nejlépe
Středa
Středa začala také moc pěkně. Po probuzení někdy hodně k poledni do pěkného slunečného dne jsme vyrazily ven, jakože nějakej pohyb. Jelikož jsem opět přivezla Twister, začalo protahování. Jana1 sice neměla dostatek pochopení pro moji strategii "není místo, no tak ji srazim, abych se vešla", nicméně si myslím, že to byla celkem vydařená půlhodina . Jana2, která předříkává, se právě pokusila využít toho, že jsem byla daleko od herního plánu a děvčata mezitím zabrala políčka u sebe. No nevadí, není možná, abych si JÁ neporadila .

Pak nás to začalo tak nějak nudit, ovšem Jana1 téměř okamžitě přišla se spásným nápadem, střílením ze vzduchovky. Postavila špalíčky, připíchla jedinej nalezenej terč, ve vzdálenosti 7,5m připravila lehátko a už to jelo. Nutno poznamenat, že se mi dařilo víc než v Twisteru, jelikož jsem měla skóre 10, 10, 9, 9, 9, 8 a 2. Uznávám, ta dvojka působí poněkud trapně, ale to bylo bohužel hned poté, co se mi to díky natáhnutí necelé kuličky pokusilo urazit ruku, jak to samo vystřelilo . Borůvky .

Pak Jana2 památně prohlašuje, že jako není žádnej zvěrofil a přesunujeme se do odpoledne. Večer se blíží a Jana zapaluje gril, abysme si mohly pochutnat na liberácích a po mé invenci i na pečených kořeněných bramborách. Marně se snažíme krotit zachváty smíchu, ale to se nedá. Janina lopatičička, se kterou vždycky půl minuty loví v pytli s uhlím, aby pak vytáhla JEDEN kousek je fakt k popukání .

Začíná se stmívat a Jana1 vyráží, že vyveze na pole za vesnicí spadaná jablka. Ve chvíli, kdy vidím, s jakým pekelným strojem vyjíždí z kůlny, honem vytahuju svoje kolo a společně s Jogi se přidáváme. Opravdu to stojí za to, Janina rozpadlá ukrajina vydává za jízdy takový zvuky, že bych se proklínala, kdybych nejela . Korunu tomu dodává ve chvíli, kdy se vracíme zpět jinou cestou a Jana se dívá do křoví vedle silnice, kde je hromada oblečení. Její "Nechcete někdo nějaký hadry?" je totiž korunováno tím, že vzápětí sjíždí ze silnice a skoro si fakt pár těch hadrů bere . No nic, ještě zvěčňuju její vrzání a pak už jsme u chalupy. Jelikož noc je ještě dlouhá a ještě se nám nechce spát, Jana mění ukrajinu za něco pojízdnějšího a vyjíždíme směr Ždánice.
Je tam taková pěkná nová silnice. Patníky jsou, jak jsem si všimla už při příjezdu, zahrabaný pouze v hlíně. Jedeme, jedeme, když tu, těsně před opuštěním Podůlšan, Jana1, jedoucí přede mnou, náhle zastavuje a stále sedíce na kole se opírá o patník. No dál to jde ráz na ráz, padá do příkopu doprovázena patníkem a kolem a co musím uznat, nejen to nás okamžitě sundává z kol . Jana totiž, zatímco se hrabe na nohy a s nehoráznym proudem nadávek zvedá kolo, stíhá i registrovat, že ač sotva stojím, tasím foťák, takže okamžitě co nejrychleji vylejzá a odmítá na mě počkat. Bohužel, mně se nedá utéct .

Pak se chvíli ještě projíždíme, pak se vracíme a už přesně nevím co sledujeme. Každopádně mě Janin výstup dostává ještě i hodinu poté . ------
Jelikož zítra ráno odjíždím a vrátím se zřejmě až v sobotu, pokračování Podůlšan bude až pak. Nestihla jsem.