Kadibudka, ráj světa!

Podůlšany poprvé
Stejně jako loni touto dobou jsem vyrazila k Janě do Podůlšan na chalupu. Jelikož se druhé Janě tentokrát vyhnul reparát a přibrali jsme ještě Jogi, se mnou, stávající Janou a Lenkou nás bylo pět. A co? No stálo to za to. Pondělí
Pondělí bylo překvapivě klidné. Včas jsem vstala, pokoukala jsem u počítače, včas jsem přijela k Janě. Holky tam už čekaly, Lenka si dokonce DOVOLILA podotknout, že jedu pozdě. Haha, nejela jsem . Cesta oproti loňsku proběhla pěkně. Kdyby se na mě a na Janu dvě nezačal v Hradišti na křižovatce obořovat nějakej vůl, co tam jako překážíme, byla by i solidně klidná. No nic .

Po už standartním zabydlení a hlavně losování o přistýlku, které mimochodem "vyhraje" Jogi se konečně tak nějak dokopeme ven. Jelikož si děvčata hází s talířem a mně se tak nějak nechce, aspoň jim hru lehce dekadentně osvěžuju. Je skoro až facinující tak po deseti minutách pozorovat, jak když někomu talíř spadne na zem, ostatní se začnou strašně tlemit a s postižený jedinec se s umučeným výrazem ohýbá k talíři, aby vzápětí slyšel imitaci prdu z mých úst. Sice blbina, ale náramně vtipná .
Když už nás zahrada přestavá bavit a Lenka s Jogi silně nepochopeně zalézají do postelí a usínají, vydávám se se zvýbajícími Janami na vycházku. Jelikož toužím podívat se k poli se slunečnicemi, vyrážíme tím směrem. Po chvilkové cestě narážíme na králíka. Jelikož to ale Jana1 vtipně komentuje slovy "Hele, žebra! ", jistě vám je jasné, že králík je zrovna tak trochu v rozkladu. Co je na něm ještě zajímavé je fakt, že jedna noha mu roste ze zad a druhá z hlavy, zvláštní .

Pak se tak nějak čas posunuje až tak k půl jednácté večer, kdy se mi nakonec podaří vykopat Jogi ven a vyrážíme na procházku po okolí. Nádherný večer, cvrčci cvrkaj o závod, v dálce svítí Opatovická elektrárna, blízká pískovna a vedle nás hučí místní říčka. A najednou je tma jak v řiti. To se sice dá po zhasnutí veřejného osvětlení celkem očekávat , ale my to teda nečekáme ani náhodou. Vpravo tma, vlevo tma, před náma tma, za náma tma, nad náma tma, pod náma tušíme akorát silnici. A jsme tak dva kiláky od chalupy. Jelikož jsou jen dva případy, ve kterých jsem extrémně paranoidní, a to je krádež a přepadení, připadá mi cesta zpět přímo nekonečná. Když se nám nakonec opravdu podaří dorazit v pořádku, radši zapadám do postele a honem si nechávám od Lenky vyprávět, o čem je film, kterého mi uteklo 70%.
Film Nebezpečná známost ovšem nakonec není tak zlý. Jakási šílená holka jménem Madison svede Bena, kluka svojí kamarádky a když on to uznává jako chybu a odmítá ji, ona se mu mstí na všem, co je mu drahé. Film navíc dokresluje Lenka, která do toho evidentně prostě MUSÍ kecat . V některých případech to ovšem stojí za to, třeba ve chvíli, kdy Ben už má Madisonina fanatického dolézání plné zuby a posílá ji pryč slovy "Kašlu na tebe!" nebo tak nějak. Lenčino "Doufám, že neřekl Fuck you, protože to by bylo silně zavádějící! " mě pokládá na lopatky, načež když film končí, dodává tomu korunu Jana2. Když Lenka prohlásí "Hele, ona se snad utopila!", Jana2 odpovídá "Ne, to ona jenom trucuje. Pod vodou... ". Není divu, že pak jdu spát s úsměvem.

Úterý
Úterý také nezačíná nejhůř. Po velmi příjemném probuzení ve dvanáct hodin (dopoledne, aby bylo jasno ) se zvedám a jelikož pokoj vypadá jako bitevní pole, všude samá mrtvola, i přes nepříznivé počasí se vydávám sama na vycházku. Jdu, jdu, pobrukuju si Wise Guys a zastavuju se až asi pět km od chaty. Pak totiž začíná zesilovat déšt. Nevadí, vydávám se zpátky. Po návratu na chatu zjišťuju, že děvčata se mezitím probrala z mrtvých, byla dokonce na nákupu a začla i vařit oběd. Toho se tedy ujmula Jogi a nutno uznat, že... ehm . Nechci teda nějak shazovat její představu rizota, ale dle mě se má dát zrníčko rýže bez problémů rozkousnout . No nic, po obědě, jehož zbytky dostává opět přítomný chudák Nácíček, tak nějak idlíme a pak už se blíží večer, kdy se rozhodneme tak trochu oslavit můj svátek, co jsem měla minulý pátek. Brambůrky, dva džusy, hromada broskví, flaška třešňového Jelzina a konečně dostavěná pergola jsou jistě dobrý základ, velmi rychle se bavíme.

Mezi v mé paměti udržené chvilky se hlavně zapsal moment, kdy po Janě, přicházející od domu, se slovy "Simtě umej mi to!" házím broskev, přičemž jí vinou její opožděné reakce tou broskví přerážim nohu . Dalším velmi povedeným momentem je Jogiino pročítání Top Dívky. Její "Podej mi tu tužku." do kterého ovšem škytne, takže ve výsledku z toho vyjde "Podivej na tu tužku." mě sice chvíli nutí dost nechápavě zírat na propisku na stole , nicméně pak se vše vyjasní a Jana mi jde počítat nějakej test dle jmen, jestli se k sobě s Incikem hodíme. Její nepřítomné "Jedna plus í rovná se... devět!" vyvolává novou vlnu smíchu.
Pak už se začne tak nějak stmívat, takže mě napadá spásný nápad, abych si na zapisování poznámek z předchozího dne (já: "Co jsme včera dělaly?" Jana2: "Pršelo..." ) rozsvítila. Jogi to ale moc nesedí, jelikož prohlašuje "Tys rozsvítila a mně je zima, ZHASNI!" , takže se psaním je konec.
Pak už tak nějak Jelzin mizí (z 90ti% v Janě2 ) a po lehce pro nás nevhodné zábavě (Jana2 zkouší vykrkat nějaký slovo a za základ si volí "hovno". Nutno poznamenat, že spojení "Tady je hovno zábava" tím získává opravdu nový rozměr ) už tak nějak odpadáme. Jana2 už pomalu poznamenává, že usíná, tak se jí snažím podpořit. "Dej si Jelzina, to tě postaví na nohy " ovšem moc nezabírá, protože prohlašuje "No, to mi je spíš urve..." . Pak už jen poklidíme nejnutnější a odcházíme spát, protože jak se říkám, "Ráno vstát, v poledne vstávat!"