Umírající kočka

.
Dnes jsem se po desáté hodině vracela od Jany. Strávily jsme pěkné odpoledne nad dvěma komediemi, rozhovory všeho druhu a pizzou. Když jsem došla k domovu, u branky mě zaujmula sousedovic kočka. Vždycky utekla, protože se mě bála, ale tentokrát ne. Jen tam tak ležela na chodníku a zírala do prázdna. Zazvonila jsem na bratra a řekla jsem si o baterku. Když jsem ji dostala, prohlížela jsem ležící kočku. Nikde na sobě neměla krev, dokonce se nechala bez protestů otočit, ale bylo evidentní, že umírá. Divně trhaně dýchala. A sousedi si zrušili zvonek. Máma jim tedy vyrazila volat a já jsem zůstala s kočkou na ulici sama. Zatímco čím dál trhaněji dýchala, hladila jsem ji. A cítila jsem se strašně. Strašně bezmocně...
Máma se vrátila, že nejsou v telefonním seznamu. Já jsem vyrazila do hospody, jelikož jsem si myslela, že má směnu zrovna Martin, co vedle bydlí. Neměl. Tak jsem aspoň chtěla číslo. Neměli. Jeden číšník se mnou ale šel, prošel brankou a začal na ně bušit. Když po chvíli vylezla majitelka a já jsem jí obeznámila se situací, zírala na mě jak na zjevení. Přišla k nám před plot, chvíli na Mícu smutně zírala, pak si ji vzala do náruče, poděkovala nám a odešla. Kočka už přestávala dýchat.
Ač jsem si na tu kočku dodneška ani jednou nešáhla, strašně mě to vzalo. Udivilo mě, jak kolem ní může jen tak někdo projít a nechat jí tam, i když zvonek je jen o metr vedle. Kdybych si jí nevšimla, umřela by sama, pohozená na ulici, pravděpodobně poté, co jí někdo srazil autem a jen ji odhodil ze silnice. Až se něco stane mojí kočce, evidentně asi taky umře bez pomoci někde na ulici, protože nikomu nestojí za to se pozastavit nad tvorem, co není jeho...