"Do formace! Čert, Mikuláš, jdeme!"

čas něco vydělat a naplnit pár kusů spodního prádla přišel
Když jsem včera dorazila ze školy, čekalo mě kromě následujícíh opravdu super hodin nemilé zjištění. Maminka mi totiž nespravila křídla, takže jsem honem nahodila improvizované řešení, tj. že všechny díry zalepim zlatejma hvězdičkama. Problém byl ale krapet v tom, že moje křidélka silně připomínala ementál, takže než jsem stihla spravit první stranu, zvonila Jana. Když po chvíli dorazila i ta druhá (chytře zapomněla doma uhel, takže se pro něj vracela ), oběma jsem vrazila nůžky a ať stříhaj. Moje křídla ale trochu zasedla čas jinejm věcem, takže když bylo 17:05 a zvonila skupina dětí, který byly poloviční jak já, že mě jdou strašit (), neměly jsme ještě ani oblečení. Pak to ale byla fakt rychlovka, naskákaly jsme do kostýmů a už jsme hnaly po schodech. Fakt, že Jana(čert), která šla poslední, si spletla vypínače a bystře nám zhasla, takže jsme se tam málem skutálely dolů, vyvolalo první vlnu veselí .
Druhá přišla hned poté, co jsme vyšly na ulici. Zatímco děvčata si ještě narychlo přidělávala rohy, vousy a kdoví jaký ještě části těla , na druhé straně ulice konkurenční skupina ocenila náš dramatický nástup na scénu "FŮŮŮŮŮJ!". Odpověď "FUUUUUUCK! je však celkem usměrnila, takže jsme v klidu (jak jen se dá v klidu spěchat ) pokračovaly v cestě. Když bylo 17:18 a my jsme za dvě minuty měly bejt o tři bloky dál, nesměle jsme navrhla, že poběžíme a rozběhla jsem se. Byste neuhodli, kam mě děvčata dvojhlasně posílala .
Když jsme s lehkým zpožděním dorazily do cílové ulice, jala jsem se zvonit na první lidi. Po chvíli tiché koncentrace, kdy nám Jana tiše sdělila, že má už ten vous celej proslintanej, ta druhá prohlásila, že jí teče solidní nudle a ještě naposledy jsme se mimo roli vytlemily, vyrazila z domu zřejmě maminka dítěte a už jsme stály v obýváku, kde na nás zíraly se smíšenejma pocitama dvě děti a recitovaly nám už nevim co. Jelikož jednej můj projev na první zastávce bylo zvednutí ruky, když nám maminka platila, byla jsem celkem spokojena a vyrazily jsme ven.
U druhé rodiny to bylo lepší. Oni se totiž preventivně rozhodli, že nebudou doma a na branku nalepili "Můžete přijít po 18.hodině". My jsme pozíraly, já jsem to bystře urvala a šly jsme k dalším lidem, kde jsme sice měly bejt až za půl hodiny, ale koho to zajímá, žejo . Klučík tam měl nad postelí Laru Croft a Jana ho zřejmě dosti děsila, takže maminka ho musela klidnit slovy "Neboj, já bych se taky bála, kdyby přišel takovej čert na mě.", což já jsem nemohla nekomentovat slovy "No já už vůbec ", za což jsem dostala loktem do žeber . Ale měli pěknou pískovou angorskou kočku .
V další rodině to už ale bylo lepší. Tatínek k mé nelibosti zavřel bígly, kterejch se Mikuláška stejně jako loni k smrti bála, takže jsme s klidem vyplazily do patra a začly jsme pouštět hrůza na tak dvouletého kloučka a tak o rok staršího bratra. No ten malej kluk, ten byl super, i když hodně brečel.
Tatínek: "Šáhneš si na čerta?"
on: "Ne"
tatínek: "A budeš ještě zlobit?"
on: "Ne"
tatínek: "Chceš nějaký dárky od Mikuláše?"
on "Nee"
No ten musí bejt vystrašenej ještě teď . Po přesunu na konec ulice, kde i přes papírek na plotě nebyl nikdo doma jsme se vydali do vedlejšího bloku, kde na nás čekaly, mou šikovností ulovené , dvě rodiny. U prvních to bylo zajímavé. Zvonim. Na blbej zvonek . Konečně otevírají ti správní. Po schodech schází chlapec a holčička. Chlapec, dle maminky říkající asi tři slova, náhle na vyjádření nesouhlasu k odnesení do pekla hází z rukávu takovejch slov, že nám jen padá čelist . Holčička, ta je lepší. Prý odmlouvá a zlobí. Maminka jí říká, ať teda něco řekne. Její reakce: "Já nevim, já NECHCI nic řikáát!!!". No jako ta neodmlouvá, co to ty rodiče lžou? .
Už při odchodu od této rodiny jsem ale cítila, že ten džus jsem doma evidentně neměla pít. Když jsme prosvištěli další rodinou, která na nás už čekala a starší synek si (díky, hochu ) rozmyslel desetiminutovou básničku, co nám recitoval loni, letěli jsme do vedlejší ulice k posledním objednanejm lidem, po kterejch už jsme měli jít jen před náš dům (já konkrétně na naši toaletu ) na odvoz k posledním. V půlce ulice jsme však zřejmě dělali až moc velkej hluk, protože se rozletělo okno a vybafla na nás jakási osoba, jestli nemůžem jít k nim. No já nohy křížem, ale shodly jsme se, že jen odbavíme lidi na konci ulice a stavíme se. Moje zaúpění "No to už se jó po..." přišlo děvčatům náramně vtipné, ale ještě, že jsem absolutně klidnej člověk a jen jsem pokračovala v cestě .
O početnější rodiny na konci ulice jsme, zatímco jsme k nelibosti dětí zacláněly před televizí , požadovaly za tašky sladkostí a hračky nějakou básničku, na což nám čtyři z pěti dětí evidentně dosti kácely . Maminka je ovšem včas usměrnila a poté, co se mi podařilo šlápnout na jejich kotě jsme vypadly do vlahého večera, někteří už s doslova akutní potřebou .
Pak jsme se teda přemístily tam, kde nás čekala ta paní. Tam byla docela sranda, protože já jsem zmáčkla zvonek a náhle zhasly světla. Jana jen tak mimochodem poznamenala "Hm, asi si jim vyhodila pojistky...", takže ta paní se celkem divila, co se to u tý branky děje . Jelikož v týhle rodině jsme byli loni a letos jsme se kvůli odrostlosti dětí nebyly ani ptát, jestli nás tam chtěj, paní nám přesto vrazila dárky a už nás směřovala dovnitř, kde já jsem se opětovně krapet rozsekala na schodech kvůli sukni a kde synek jak jinak než pařil na počítači . Maminka ho decentně asi na šestý pokus přivolala a Jana teda spustila, ať nám něco řekne (jinak dostal 10ti kusový balení Brumlíka, zmetek jeden ). Hošík ale však urputně tvrdil, že nic neumí a nic si nepamatuje, přičemž měl výraz říkající, že si myslí, že se tam zbytečně ztrapňujem a kdyby mu matka dala ty dárky rovnou, mohly bysme si to ušetřit. My jsme ale dály čekaly, co nám teda poví. Když jsem nakonec dostala nápad a naklonila jsem se k Mikulášovi, za svoje "Tak ať nám aspoň řekne, co paří " jsem dostala berlou do hlavy . Nejhorší na týhle zastávce bylo, že zatímco jsme tam páčily něco z toho kluka, ve venku odloženém koši s výslužkou se nám přehrabovala jejich kočka . Moje "Někdo nám to žerééééé!!" ji však odehnalo a náš poctivě vydělaný majetek byl zachráněn .
Pak jsme se KONEČNĚ vydaly k nám domů. Jelikož jsme šly ale na ten sraz s tou paní pozdě, děvčata mě popoháněla, přičemž ale okamžitě přestala, když jsme potkali protijdoucí mikulášskou trojici a já jsem je zkusila jednou decentní poznámkou vyprovokovat . U mého milovaného domova jsem konečně zaletěla na WC a už jsem se hrnula k holkám, který čekaly u auta s tou paní, co pro nás přijela. Když nás tam nějak naskládala, Jana si doslova lehla, aby nezničila čepici (no to byla komedie, jsem se řezala tak, že prostrčila ruku dozadu a pokusila se mě fackovat ) a paní k nám nadupala i mikulášskou hůl, vyjely jsme. Po cestě, kdy Jana pozorně poslouchala její vyjmenování neduhů vnoučat, které zakončila slovy "Pamatujete si to někdo? Já totiž ne " jsme konečně dorazily před jejich dům, kde jsme se vylodily a už jsme se dobejvaly dovnitř, kde už se klepal malej klouček s 39ítkama horečkama a dva větší kluci, co na nás tak vědoucně koukali, protože učitelka jim ve škole říkala, že čerti a nic takovýho neexistujou (ta se mi dostat do rukou). Když si Jana tak nějak povzpomínala na jejich zlobení a neuklízení (jinak to jsem nemohla, ta paní nám vyprávěla o tom starším klučíkovi, že se ve škole nudí a přijde mu, že učitelka je děsně pomalá. No a tuhle jednou něco psali a paní učitelka to diktovala moc pomalu a furt opakovala, tak on se nudil, otevřel si knížku a opsal si to z ní. Fakt, že to byl diktát, to ale trochu kazí ) a přesunuli jsme se do vedlejšího pokoje k tomu nemocnýmu. Ten ale brečel, jen nás viděl, takže čert zůstal zalezlej v kuchyni a mikuláš začal tomu chlapečkovi promlouvat do duše. Tomu ale zasvítila očka, přišel k mikulášovi, vyrval mu tašku s dárkama a zas se vzdálil. No já jsem se tak tak držela . Pak nám bylo sděleno, že nás zpátky odveze její dosti nesympatická dcera a vyšly jsme k autu. Tam jsme ale začly řešit, jak se tam naskládáme, protože předtim jsme my nalezly a ta paní tam až pak rvala náš koš a berlu. Naše váhání ale nevydržela dcera, která už od začátku vypadala, že by nás radši poslala do pr....a ne někam vezla, vyštěkla "Tak snad začnete nastupovat, ne??", takže jsme tam začly tak nějak nalejzat. Absolutně jsem jí ale dodělala jí, když jsme nasedly, ona si sedla za volant, nastartovala a já jsem pak po chvíli blbýho čumění pronesla "Ale my máme v tom druhym autě koš!". No ta vypadala, že mi dá do úst . Nakonec ale jen veelmi rozčíleně vystoupila a zařvala na svou matku, ať přinese klíčky, která tak učinila a konečně jsme vyjely zpět. Cesta to byla ale poněkud dusná .
Po doražení domů jsem si ještě vynutila nějaké fotky, takže tady jsou: (jedna trochu mimo:
16:33, dozdobila jsem koš, co berem s sebou, a kočka ho rovnou obydlela


) Můj dosti děsivý doprovod .


Andělé přece uměj lítat, ne? .


Jedna památeční, já a dědula .


A druhá.


Pozor, velmi SEXY pohybem vyhodim nožku, vyhrnu sukni a...


-vytáhnu z kapsáčů náš výdělek


A už odmaskovávání. Jana si právě sundala hučku a vypadá, jak kdyby šáhla do zásuvky .


Jana dvě pro změu působí dojmem, že si myslí, že jsem úplnej magor. Už si zvykám .



Tak...a došly baterky