Pokračovačky, lekce I.

"Tam byl nějakej kamínééék "
Po opravdu náročné taneční pauze jsem včera konečně vyrazila do pokračovaček. Zima jak na Sibiři, ulice temný, prázdný, já plnej močák a pochodovala jsem ke kulturáku (romantika ). Poté, co jsem navštívila místní WC jsem se umístila před kulturák a čekala jsem na svého partnera. Kolemjdoucí Svobi si mé zoufalé čekání nemoh nechat ujít a ještě se mě tázal, "s kym budu tancovat", ale moje "No já nevim, on nepřišel " ho uspokojilo natolik (doufám, že ne doslova ), že vyrazil se svou partnerkou kupovat vstupenky (to brzo ) a nechal mě mrznout.
Když po chvíli dorazil můj partner, zírala jsem. Přesně padnoucí temné kvádro, tmavá košile, červeno-černá kravata a až na vyjímky ("Hmmm, pěkný kozy..." ) decentní vystupování. Ten mladý gentleman mě představil příteli své matky, doprovodil mě k šatně, kde si nechal napěchovat sako mejma věcma, na který jsem si prozřetelně nevzala žádný zavazadlo a pak čekal, až se vysoukám ze všemho oblečení. A pak, pak to s nim začlo. Povídám "Pojď, deme.". On: "Kam?". Já: "Na dámský záchody ", načež on se otočil a odmítal jít dál, takže jsem ho musela k tomu záchodu dotáhnout a pak ho tam nechat stát.
Na záchodě, když už jsem vylejzala z kabinky a domnívala jsem se, že už se nemůže nic stát, jsem tak decentně rozrazila dveře, že ta polosvlečená slečna, co za nima stála, pěkně odlítla. Korunu tomu ovšem dodal Johny, když jsme začli stoupat do patra a já povídám "Normálně vylezu z kabinky a tam na mě vybafla nějaká holka nahoře bez.". Po jeho "Ty voe, fakt??" jsem toho mladého, decentně vystupujícího hocha stihla jen tak tak zadržet . Pak jsme konečně vyplazili do patra (celej den mě bolela levá noha při došlapu, tak to bylo celkem zajímavý ) a on s mým mobilem na krku zaplul na pány. Po chvíli se za dveřma ozvalo zacinkání rolniček (mám na šňůře k telefonu takový dvě rolničky), načež vyšel s vyděšenym výrazem ven, telefon položil přede mě a povídal: "Tyjo Zuzko, jsem si tak sednul na mísu, ten telefon jsem měl na krku a ...". Řeknu vám, hned poté, co nahodil tak vyděšenej výraz a přidal dramatickou pauzu jsem měla před očima představu mého milovaného telefonu, jak se fakt koupe v míse . Chlapec pak ale ještě párkrát poznal, jak vypadá nenásilná taneční pomsta .
Nejprve jsem ale musela jít sehnat novou náplast, protože tu, co jsem ní měla zalepenou ruku, jsem rozmáčela na záchodě při mytí rukou. Tak jsem zavelela, že jdu do baru, načež můj partner značně ožil a vyskočil, že půjde se mnou. Tak jsme vešli a barman honem vyskočil, že mě obslouží. Mojí žádostí "Promiňte, že obtěžuju," (tenhle začátek věty nehorázně zabírá, hlavně ze shánění lidí na Mikuláše ho mám dosti procvičenej ) "ale nemáte nějakou náplast?" spojenou s milým (jak to jen šlo ) úsměvem byl sice lehce zakočen, ale byl to formát a začal hledat. Když jí konečně našel, tak ale zjistil, že nemá nůžky, takže to, s čím asi po dvou minutách vylezl z kuchyně, silně připomínalo konec šály, páč to trhal .
Pak už jsme naběhli do poloprázdného sálu, usadili jsme se k nejzastrčenějšímu stolu a čekali jsme na začátek. Mistr přišel, absolutně se nevzrušoval, že nás tam je jenom tak šestnáct, pustil znělku a začal. Zatímco jsme měli úvodní procvičovací sérii a konkrétně my dva jsme se dost dobře bavili, protože Johny chodil k jinýmu mistrovi a nebyl prostě schopnej některejch věcí , dorazili postupně ostatní a mistr začal vysvětlovat promenádní spojku do tanga. Skvěle mu to vysvětlování náhle doplní něčí telefon, co náhle začne řvát na celej sál nějakou šílenou melodii. Mistrovo "Čí je ten telefon?? No snad né můj " skvěle podtrhává povolenou morálku a celkovou situaci, takže pak ani nejsem schopná se na Johnyho zlobit, když kvůli koukání po holkách plete kroky .
Pak přichází na řadu country, učíme se třetí způsob zvaný Sluníčko. To, jak do sebe při zkoušení narážíme a neustále to někdo plete nakonec dorazí mistr, kterej předvádí ve vedlejším kolečku s partnerkou další postup, když náhle udělá krok a leží na zemi. Mikrofon, vypadnuvší mu z ruky, zaduní na celej sál. Následují dvě vteřiny trapného ticha. Nikdo neví, zda není neslušné smát se vlastnímu mistrovi (jako já bych s tím problém neměla, ale přece nebudu trhat partu ). Pak se ovšem mistr zvedá, rovná si sako, skoro plačtivě říká "Tam byl nějakej kamínééék ." a následně nás ujišťuje, že máme velké štěstí, protože tohle byl jeho první pád po několika letech. Mám chuť zatleskat . Možná i kvůli tomu mu všechny odpouštíme to jeho následné "A děvčata tam předvedou to svoje zakuňkání ".
A už přichází na řadu další opakování. Polka. Johny se v tanečních neučil točení o půl kruhu, takže se neustále zastavujeme a snažím se mu to vysvětlit. Nestíháme ale uhejbat ostatním párům, takže to spíš připomíná scénu z Vybíjené - "Když uhneš provozu, uhneš i míči" . Jediným výsledkem našeho snažení je Johnyho "Jéžiš já si ty vajíčka k večeři neměl dávat...". Za polkou následuje opět procvičování tanga, při kterém nadešel čas pomsty. "Volně, volně, rychle rychle, volně, volně...". Johny začíná šílet. "Nepočítej furt, znervózňuješ mě! ". Žel, moje "No tak to tancuj dobře, pak si o tom třeba promluvíme " ho moc neuklidňuje, takže když si vzápětí tak plujeme a přichází na řadu točení a Johny náhle místo toho strká před moje nohy tu svoji v té nové figuře, je naše následná srážka tak pěkná, že se válíme nejen my, ale i náhodně nachomýtlá mistrová .
Pak přichází cha-cha, správný postoj v ní a jedna vytuněnost s rukama. Mistr doplňuje newyorky: "Pokud bude mít partner ruku zvedlou pod úhlem 45stupňů, je z tanečních z Bohdanče. A pokud budou mít tak zvedlou ruku oba, tak je z Chrastu ". No ten se na ostatních mistrech opravdu vyžívá. Viz. jeho zjišťování, kam chodili lidi z jinejch kurzů, který zakončuje "Vy jste chodili k Mičjanovým? No to vás lit-... gratuluju " .
Waltz. Johny neumí točit doleva. Katastrofa . Otáčka. "Druhou!". Otáčka. "Druhou!!". Otáčka. "DRUHOU!!!". Zdravím Incika . Pak se naštěstí blížíme ke konci a mistr rozbíhá tance na přání. Nějakej magor z davu žádá čardáš. Bože . Johny ho totiž samozřejmě téměř neumí. Tak začínám vysvětlovat, i když hudba ještě nehraje. Toho si ovšem všimnul mistr a napomenul nás, že je ještě předehra. Když to zopakoval po třetí a já jsem to stále úspěšně ignorovala , přestalo ho to bavit. Nebo zřejmě pochopil, že když už jsem v půlce sestavy a ostatní ještě netancujou a není mi to divný, tak to možná vysvětluju partnerovi .
Znovu znělka z růžového pantera a končíme. Přicházíme k šatně, gentleman Johny předbíhá celou oboustrannou frontu , vyzvedává mi věci a už jdeme ven a začíná ta skutečná sranda. Jelikož mě vezmou domů, abych nečekala do deseti na autobus, nepřezouvala jsem se. A venku je krapet udupanej sníh. Můj doprovod pomalu mizí, ale já přesto pokračuju v chůzi na člověka, co se právě pos... . Když si náš doprovod náhle všímá, že jsem trochu pozadu, napomíná mého tanečníka "Teda Pájo, tak snad jí pomůžeš, ne? Dyť si rozbije kokos.", který se ke mně s trochou nelibosti vrací a pomáhá mi. Pak ovšem přecházíme na parkoviště, kde je krásně uhlazenej led a já jdu skluzem . Nakonec se k autu dostávám tak, že mě Johny podpírá natolik, že se země dotýkám jen tak symbolicky .
Nasedáme do auta, řidič i spolujezdec si zapalujou a vyjíždíme. Johny naviguje, zastavujeme na druhé křižovatce. "Máš zaplý pásy? Za ty se platí pětikilo, já to rovnou kasíruju ", ozývá se ke mně od řidiče. "Můžu si to vzít na splátky?", odpovídám a snažim se zapnout pás. Stojíme na tý křižovatce minutu. Dvě. Johny s klidem pokuřuje. "No pokuřuješ si pěkně, ale že bys mi řek, kam mám jet??". Mám dost .