Silvestr 2005

"Co na mě čumíííš??", "Eeeeee" a mnoho dalšího
Jak jsem hlavně sama sobě slíbila, tak i plním . To takhle 26.12. přišlo, že přijel Jimi (katastrofa ), s Lenkou jsme ho dovedly k nám domů, napěchovaly jsme můj spacák do obalu


a po opravdu náročném odpoledni, kdy mi nejen bylo špatně, ale ke všemu ten ten ten...živel na všechno šahal a se slovy "To chcem takto." mi všechno přehazoval konečně přišla noc a po ní už ráno, po něm překvapivě dopoledne a když se začlo blížit poledne, vydali jsme se na nádraží vstříct autobusu.

Stojíme na nádraží, Jimi fotí a začíná pro tento den a celý pobyt s naším velmi oblíbeným strkáním do ostatních osob s citoslovce "Eeeee..."


A už se vezeme. Jana se tváří nezvykle inteligentně a Jack se zoufale snaží vecpat do záběru


Po příjezdu, kdy jsme nejprve čekali na nádraží na odvoz a pak jsme dorazili do chaty, čekal šok. Teplota u nuly. Jako vevnitř . Poté, co jsme chatu trochu zahřáli, přišlo na řadu naše typické povalování a idlení.


Pak se ovšem mně, nejaktivnějšímu člověku v okolí (ehm ), povedlo v průběhu dní přesvědčit ostatní k Twisteru a už se to rozjelo. Úplně první hra, my ostřílené pánům předvádíme, jak na to .


Další pěkná situace. Zvláštní je, že ač má Petroit ruku v mém rozkroku, celkem blaženě se tváří spíše Incik .


Další pěkná situace. Jimi zřejmě ví, co chce .


A přecházíme k večerům. Naše noční sněhová bitka a házení do závějí se stalo každonočním rituálem. Tady mě Jack zrovna hodil do závěje a trochu ovšem nepočítal, že se budu ještě bránit .


A znova. To nebylo fér, byl v přesile .


Druhý večer a naše druhé Vánoce. Právě jsem dovyrobila stromeček, resp. dolepila jsem svou věrnou červenou izolepou pár větviček na místní koště .


A už nadělování. Jimi je evidentně se svým smajlíkem spokojen . Já ovšem ne, páč mi ho v keramice nějakej malej zme...nějaký dítě zničilo jakousi tmavou glazurou .


Petroit už zřejmě to sezení přímo naproti mojí osobě moc nezvládá .


Teplomil Jack je zahrabán ve spacáku a Jimi vypadá, že Jackovy ponožky nebezpečně blízko své hlavy špatně zvládá .


A přesuňme se k silvestru. Právě jsem začla dělat palačinky k večeři a Jimi je opravdu nadšen .


I Jack je z těch hotových nadšen, jenže k jeho smůle si je bránim .


Ještě jedna společná a už se jde zvěčňovat Jimiho "Co na mě čumííííš??" . Ke stažení ZDE (27,4 kB). Rozhodně doporučuji .


A už se přesunujeme ven ke kopání fotbalového hřiště (koho to sakra napadlo?? ). Jedna památeční, rozhodně hodná zarámování .


A už i Petroit se, aspoň pro tu jednu fotku, snaží


Přichází 21:30 a já jsem, v improvizovaných šatech z prostěradla a bílého toaletního papíru, které mě díky tomu, že ta šňůrka kolem krku je celé drží, nehorázně škrtí, chystám vstoupit do svazku manželského .


A už je po obřadu, manžela mám na vodítku a vyrábíme první a poslední společnou fotku za celý pobyt (Jana, Lenka, Jana, Petroit, Jack, dole já, Incik, Jimi).


Zřejmě už se připozdívá, pánové pózují .


Začínáme se nudit, dochází na pití citronového koncentrátu do čaje. Cíl jednoduchý, zachovat klidný výraz. Žel, úplně se nedaří




A už je po půlnočním přípitku. Jack to zřejmě přehnal, Petroit má lehce skelný pohled a notorik Jimi to s klidem fotí .


Čas na trochu podpalování. Vybíháme před chatu a celkem s úspěchem likvidujeme Janou dodaných 100 prskavek .




Přesunujeme se zpět do tepla. Na řadu přichází likvidování hromady jídla, co s sebou máme navíc. Rozhodně ne nepříjemná činnost .


1.1.2006. Právě jsem se nehorázně brzo ráno v půl druhé vypotácela z chaty a vyrazila jsem konečně fotit okolí. Pokud se na fotku podíváte pořádně, všimnete si Lenčina díla. Včera před půlnocí tam vyšlapávala 2006, ale když byla u první nuly a ukázalo se, že už musíme do chaty, zřejmě z toho zkolabovala a do nuly obtiskla celé své tělo .


Odpoledne, pakujeme. Obzvlášť z balené spacáku mám trochu strach, díky bohu že se najde pár pomocníků, co mi pomůže ten spacák nadupat do obalu .


Po sbalení se auty přesunujeme k Incikovi domů, kde já úspěšně zabírám psa a idlíme poházení po gaučích a okolí. Také žádné stížnosti .


Druhého. Něco po druhé hodině, vyrážíme na vlak, který nás s pár přestupy dopraví až do Pardubic. To nás ještě bylo pět .


A už se vezeme. Jimi evidentně velmi špatně snáší sezení naproti mně...


...a Lence to cestování taky zřejmě nedělá dobře


Do Pardubic jsem dorazili bez zpoždění, stále ještě veselí a alespoň já jsem byla příjemně odpočatá. Kdyby mě doma nečekal ten rozházenej pokoj, tak by mi to možná i vydrželo . Tak zas za rok, doufejme . (jinak, Jimi má lepší paměť (a hlavně má zápisky ), takže rozsáhlejší a záživnější popis celé akce si den po dni můžete přečíst zatím tady, tady a tady)