Gastro 2006 podruhé

viděla jsem VLADKA!!!
Druhý den Gastra jsem započala s jistou dávkou odhodlání a pevně vštěpěným miirovým heslem. Na sebe jsem už pro dobrej pocit hodila svítivý oranžovo-zelený ponožky (povinně máme mít bílé ), do ruky jsem uchopila snídani a vypravila jsem se na bus. Jelikož byla mnohem větší kosa než předchozí den, což bylo možná způsobeno i tím, že jsem šla už na půl devátou, vzala jsem si i bundu a dost času jsem strávila klepáním zimou. Jó, to jsem totiž ještě netušila, z čeho se budu klepat vzápětí .
Po velmi poklidné cestě (kromě těchto dvou rán jezdím každý den tím ******** ********* busem, kde hlásej zastávky ) jsem vystoupila poblíž Ideonu a vydala jsem se na cestu. "A slunce svítí na interhotel..." Hned v Ideonu jsem měla takovej nehoráznej pech, že jsem narazila na mého nejneoblíbenějšího učitele. Nastoupil loni v pololetí a od té chvíle mám z každé z jeho hodin závažné psychické problémy. Nejsem ale sama, v naší třídě je takových ještě dvacet pět . Jeho "Áá, tady mám další!" spojené s úsměvem takovým, že se mi skoro otočilo cestovní zavazadlo na čtyři () mě celkem zarazilo, ovšem ještě víc mě zarazil fakt, že mě nechtěli pustit dovnitř. Až po chvíli, kdy se ukázalo, že učitel nepozná žáky, co k němu patřej a čekaj na to, až bude výstava otevřena, jsem se dostala dovnitř. Tam mě čekalo to co i den předtím. Vybalovaly se stánky a já jsem byla společně s dalšími jedinci vyslána do naší šatny, že se máme převlíct. Tak si tak s klidem lezu do rondonu, přičemž radši odkládám tričko, co jsem měla den předtím pod rondonem a málem jsem se upekla, když tu náhle KDOSI na celý Ideon řve. Cožpak o to, to by mi ani tak nevadilo, ale hlas poznávám a poznávám i svoje příjmení. Jelikož nikdo nereaguje a všichni se po sobě začínají rozpačitě rozhlížet, říkám "To budu asi já...", dodávám minutové "Hm...", s klidem se dooblékám a pak až vylejzám ven . Ještě, že jsem si dala tak na čas, protože kdybych šla hned tak mě asi klepne ještě před devátou. Je mi totiž oznámeno, že naše vystoupení se přesouvá z deváté na půl druhé. Kua práce, zrovna když se mi povedlo narvat hlavu do s mojí hlavou nekompatibilní lodičky .
Tak se zase převlékám, volám Anetě, ať se na příchod vybodne, ovšem ta mi říká, že už tam skoro je, tak ať počkám a že půjdem do města, tak čekám. Tak si ještě projdu pár koleček, pokoukám, porejpám trošku ovoce vyřezávajícího Michala s Markétou (btw. kdo jste četl páteční Blesk, tak tam byli oni dva asi na páté stránce. Totální lol ale byl, že Markéta se tam tvářila jak kdyby měla zácpu, Michal zíral do blba a třídní, co stála za nima, nemá hlavu ) a Aneta už se konečně objevuje. Vyrážíme do města. Kosa jak něco, nohy bolej ještě ze dne předtim a my musíme zabít čtyři hodiny. Když už, tak už, na moji žádost prolejzáme zverimexy, papírnictví a Orienty, na její obchody s oblečením a bižuterie a čas běží. Nakonec končíme v McDonaldu, kde něco pojíme a pak se vydáváme na bus k Ideonu. Stále ještě s představou, že už to vystoupení snad bude .
Člověk míní a paní Vé mění. Abych ovšem ještě nezapomněla na zajímavost našeho příchodu, u stolu u stánku naší školy je mela, všichni tam seděj, zuběj se a blesky jen lítaj. Proč? No protože tam sedí Vladko Dobrovodský. Abych se teda přiznala, vim jen, že je to z VV, je to kuchař a magor, ale vědět dřív, že tam je, hned by mi bylo jasný, že u TOHO stolu dřív nebo pozdějc skončí . My se ovšem převlékáme, připravujeme na podiovku a čeká nás další milé překvapení, naše vystoupení se přesouvá o hodinku později. No nic, vyrážíme tedy za paní ke stánku s cukrářskejma potřebama a na další asi tři kolečka. Při nich si zakupuju další dvě trubičky, přičemž dostávám jednu grátis (to víte, to ten můj podmanivý úsměv ) a končíme u stánku, kde míchají drinky. Já se nechávám namíchat teď už nevim co a Aneta po chvíli dostává něco jiného, ovšem zdarma. Vyznívá to poněkud trapně, ale to víte, to ta moje držka .
Při zhruba pětapadesátém kolečku se konečně zastavuju u prázdného stánku s vínem a fotím si skleničky. Ach joo, to byste měli vidět, včera si tak pěkně stojíme na stánku, uklízíme a náhle se blíží takovej mladej típek, co tam je za tu firmu s vínem a staví přede mě tři flašky s tím, že to je pro slečny cukrářky, aby jim to tak šlo i nadále. No, tak teď hádejte, jak dlouho byly ty flašky naše....
A teď pozor, zhruba o deset koleček dále, u stánku firmy Retigo, kde je umístěno i největší lákadlo výstavy. Nutno uznat, že při prvních asi třiceti kolečkách jsem nechápala, proč se všichni na ten stánek tak lepěj, tedy konkrétně co se jim na těch kovektomatech tak líbí... .
A to byste nevěřili, někdy ve !!!ČTYŘI!!! hodiny se konečně dostává i na naše vystoupení. SAMOZŘEJMĚ jsme na něj nečekaly sedum hodin, to rozhodně ne. Ale nevadí, suneme se na pódium, kde už je rozložená paní reprezentující perníkářskou firmu Jája a ukazuje, co je to pevná ruka. Bohužel je natolik roztažená, že my se tiskneme na jednom metru, takže následné zdobení je opravdu vtipné, dort dám o dva metry vedle, pak si ho tam beru, pak ho tam zas vracim.... Ale abych nepředbíhala, vyrovnáme si věci a učitelka opět přichází k jejímu oblíbenému, zjišťuje, co máme za dort. Jelikož já se včas shýbám, abych vypadala zaměstnaně, jde k Anetě . Aneta to ale evidentně ještě nestrávila, nevózně něco říká, načež prohlásí, že bude zdobit čokoládový dort. Ten je ovšem můj, takže mám poprskanou modelku. No nevadí . Co jsem den předtím měla z toho mluvení na celou halou vítr, teď už se na tom nehorázně plavim, takže když dojde řada na mě, začínám proslov slovy "No, takže čokoládovej dort budu zdobit JÁ a...", po čemž je ve vzduchu trochu cejtit průšvih. Když to k tomu úplně vybízelo .
Když podiovka končí a nám je sdělen totálně úžasný fakt, že ta druhá nakonec nebude (že jsem se vůbec ráno rozčilovala, že mi něco ten dort na druhou podiovku zničil, protože se do něj opřel ), vydáváme se do šatny k převléknutí. Tam ale po chvíli vchází ona zmíněná paní zdobící vedle nás perníky a jde se převlékat. Jelikož je moje huba rychlá, foťák vždy připravený a slova vhodně volená, ač spěchá, tak si ji fotím a dokonce se fotíme i spolu. Škoda jen, že Aneta neumí zacházet s foťákem a vyfotí nás ve chvíli, kdy se jí to snažím zoufale vysvětlit, takže nemám nahozený ten správně ulítlý výraz. No nevadí .
Tak, druhé Gastro je za mnou, už můžu v klidu něco kecat do mikrofonu a vím, jak ke všemu přistupovat. Druhý den jsem imho zvládla lépe, ovšem abych tak úplně nevypadla ze cviku, příští týden bude Schola Bohemia, výstava středních škol (taktéž jsem loni odreprezentovala) a jelikož panují jisté obavy o to, jak by to druháci zvládli, jdeme tam pro změnu my. Takže kdo z vás teď uhodne, co budu dělat příští pátek odpoledne? .