Schola Bohééémia

opět přímo výtečné skóre
Jak už doslova každá moje reprezenatace začíná, ráno jsem se doslova už standartně vypravila z domu s připravenou neotřesitelnou ignorací, despektem k veškerejm autoritám a nepřemožitelnou tohou aspoň jedno reprezentování ve zdraví přežít. Uznávám, jsem do morku kostí naivní, ale o tom až později .
Že budu mít totální šok hned po převlečení jsem popravdě očekávala, takovou realitu už nikoliv. Hned po příchodu, když mjsem potkala Anetu, mě trošku zaskočilo, že na stánku je Řízková sama. Tak jsme vyrazily za dohlížejícím učitelem že jakto. Bylo nám odpovězeno, že se tam dvě nevejdou, takže jedna razila do školy. Jelikož jsem ale měla domluvenou návštěvu, argumentovala jsem, že bych tam kvůli tomu chtěla zůstat. Aneta ovšem hned nato prohlásila, že se na ní má přijít podívat přítel, táta, babička a půlka rodiny, takže tam musí zůstat ona.. Vzápětí ovšem učitel přišel s tím, že bysme vlastně jedna mohla jít domů a druhá by tam zůstala. Ani byste nevěřili, jak rychle Anetě přestalo vadit, že za ní všichni ti lidi přijdou. No nic, po mírné bitvě o odchod domů učitel přišel se silně demokratickým řešením v tom, že si máme střihnout. Díky všem bohům jsem vyhrála, ovšem když už jsem se honem pakovala pryč a Aneta na mě nasupeně zírala, náhle k nám vyrazila jistá učitelka (čert ji vem, …. ) s tím, že prej to je nefér (což bylo jen tak mezi náma na Anetě vidět ), takže si to prej máme rozdělit a vystřídat se. No každej si jistě dovede představit, jak to vypadalo pak, okamžitě se strhla další bitka. Učitelce ovšem svitlo, na chvíli vypadla a vrátila se s dvěma sirkama, že prej ať losujem. Srdce se mi zastavilo, oči zapadly, končetiny ztratily cit. S mým štěstím by to totiž ani náhodou nedopadlo podruhé, nicméně moje šílená spoušť argumentace, že už jsme losovaly ji nakonec přesvědčila. Ale že mě Aneta tim pohledem málem zabila .
S vyhlídkou na tříhodinovou práci jsem si dala ještě jahodovej drink a razila jsem do šatny se převlíct. Rondon nahozen, zástěra předpisově, na hlavě loď a čekal mě jen nástup do práce. Jelikož ale ještě nebyly přivezeny nové dorty, prozatím jsem uchopila vzhledem k Řízkové opět sražené krémy a že je jdu upravit. Tak jsem si tak s těma miskama a sáčkama zalezla do našeho technického zázemí, že je jako vzmačkám do misek a pak s tím začnu něco dělat. Uchopila jsem první papírovej sáček (na dělání tenkých čar) a stiskla jsem ho, aby vytekl všechen krém. No to co se stalo pak si ani nedovedete představit. Stiskla jsem, ozvalo se pomyslné rup a sáček zhruba v půlce rupnul. Což o žto, rupnul, je to jen pečící papír, ALE... Možná kdybych neměla krém na rondonu, na zástěře, na kalhotách, na botách a nebyl zhruba do vzdálenosti dvou metrů na podlaze, tvářila bych se jinak, ale takhle... Tady jasně vidíte kam vede používání sraženejch krémů .
Dobrá, co šlo jsem odmastila pulírovacími ubrusy () a vydala jsem se upravit ony krémy. Samozřejmě už po cestě mi k tomu bylo něco řečeno, ale copak bych se kvůli nim ročilovala DVAKRÁT? . Apak přijely dorty. Pane na nebi, my own personal heaven. Všude lidi, co nemaj na práci nic lepšího než zírat pod ruce a já tam se sáčkem v ruce. Zvláštní je ale to, že abych ve škole udělala rovnou čáru to ne, ale jak jsem takhle na nějaký výstavě, to bych mohla malovat schématický plány na vězení . A pak to přišlo. Špatné oči zabloudily pod moje ruce a už to jelo. Tak hádejte, jaké mám pro tentokrát skóre . Z prvního sprdnutí mi málem vypadly oči. Dostala jsem totiž vynadáno za to, že ty dorty zdobím moc hezký a lidi na ně čekaj a neprodávaj se ty starý ze školy. Prosimvás mohl byste mi někdo vysvětlit, CO mám teda už dělat?.
Jak už všichni víme, jedno vynadání u nás jde ruku v ruce s druhým, takže se není ani čemu divit, že zhruba za dvacet minut opět hořela Ideonu střecha. A proč? No to víte, pro když už jsem teda zdobila hnusně, zdobila jsem to pro změnu MOC. V tu chvíli se mi vybavil jeden vtip. Je o zákazníkovi v obchodě, kde mu prodavač nabízí hodně drahé věci za cenu jednoho dolaru. Zákazníkovi to nedá a tak se prodavače ptá, jak je to možné. Prodavač odpovídá: „Víte, můj šéf jebat moja žena, já jebat jebo byznys." Tak nějak mi to utkvělo v hlavě a až do konce směny to tam zůstalo . I v momentě, kdy jsem dostala znova vynadáno za to, že to moc zdobim a ve finále byla další záminka to, že nemáme jmenovky. To víte, ani nitka nezůstala suchá a rozhodně mě nezmáčely slzy .
Pak už to ovšem nabralo jiné obrátky, protože vedle mě se zabydlel jistý v některých okamžicích velmi rulézní učitel a začal prodávat. Takovým tim výtečnym stylem, kdy tam tak dlouho kecáte a přesvědčujete, že nakonec zákazník bezmocně vytáhne peněženku a koupí to, protože nedostane prostor k tomu, aby řek ne . Pan učitel hrál ovšem i trochu na výdělek, protože jisté paní řekl, že dva dorty se jí do krabice nevejdou, takže si musí koupit dvě. Paní ovšem koukala poněkud skepticky, až se mi jí udělalo líto a vyrazila jsem jí na pomoc. Učitel docela zíral, když jsem mu krabici beze slov vzala, rozdělala ji a oba dorty jsem tam narvala . Vyčteno mi to všem nebylo, bylo mi řečeno něco jiného. Že prý se mám usmávat, ať lákám zákazníky a víc se toho prodá. Zvláštní bylo, že na moji otázku, co z toho jako budu mít já, odpověď neměl .
A pak, pak se tam zjevil dopoledne na ICQ domluvený Urza. Návštěva to byla doslova povzbuzující, dorazilo mě to, že jeho jakožto vysokoškoláka se někdo pokusil narvat k nim na střední . Ale úplně nejdivnější bylo, že nikomu nebylo divný, že po cestě na záchod od našeho stánku stánek opět po chvíli míjím . Práce se náhle stala veselejší, ještě více dle rozkazů odflakovanou a co se týkalo mé mysli, místo depresivních myšlenek jsem si pozpěvovala. A pak přišla třetí hodina. Tiše proplula dveřmi do sálu, pak přeplula k našemu stánku a dala mi jasné znamení, že je čas táhnout. Dorty došly, Aneta došla a jen se mi vysmála, že by tam nechtěla bejt první část směny, když ona teď půjde domů. Ó jak jsem se smála, když vzápětí zapadla za stánek s tím, že jde vyřezávat jabka .
Nebudu už říkat, že příště to snad bude lepší. Páč by tomu ani nově příchozí čtenář nemoh věřit .