Výpadek proudu

a je tma jak v ...
Pěkný podzimní večer, aktualizuju hlášky a otec přichází, že chce vidět televizní program. Zadávám adresu, dívám se jak se to načítá a náhle šmitec. Tma doslova jak v řiti. Otec s nadáváním odchází, já si beru zapalovač a vyrážím k mikrovlnce, kde na mě už tak deset minut čeká ohřáté mléko, protože jsem si chtěla udělat kakao. Přelévám ho do hrnečku, dokonce se mi daří nepřelejt () a pak beru krabici s Malcaem, že bych si jako nasypala. Syp, syp, to bude málo. Tak přidávám ještě na jedno klepnutí a pak míchám. Míchám, míchám, ochutnávám. A oči mi málem vypadávaj z důlků, jímá mě dojem, že kakao nemá mít hustotu slazeného kondenzovaného mléka a chuť nemá člověku zastavovat srdce . No nevadí, naředím, zapálím si svíčku a čekám. Pak je nuda taková, že vycházím na balkon a zírám. Všude kam jen dohlédnu (nepočítaje bezpečnostní světla na Tesle) je tma. Beru si ven foťák, že bych jako něco zkusila vyfotit a pouštím se do toho. Jak si bohužel nevšimnu, že mám puštěnej blesk, osvítí to náhle pěknej kus ulice. To by samo o sobě vtipný nebylo, ale že na chodníku klopýtaj nějaký dvě ženský a jedna při tom záblesku prohlásí "Hele už to pustili...no tak ne." mě fakt dostává .
Pak, náhle jako blesk z čistého nebe se po cca dvacet minutách opět rozbíhá elektřina. Zapínám opět počítač, nechám všechno naběhnout a jdu snad už dodělat ty hlášky, protože předtím jsem si to nestihla uložit. Píšu, píšu, opět už mám skoro druhou hlášku a zase šlus. To už ale opravdu naštve, dyť jsem ani nedopsala větu . Jelikož opět byla tma tmoucí, trošku jsem zvětčila plamen zapalovače a vyrazila jsem dolů, kde za dveřma ven máma se známým Hugem montovali osvětlení s fotobuňkou nad schody. Taky mám ten dojem, že v tý tmě to muselo jít fakt skvěle . Máma vyráží pro nějakej šroubovák a já zůstávám s Hugem na schodech sama. Abych vám ale nejdřív osvětlila, Hugo je takovej ten strašnej pohodář, co neztrácí humor absolutně nikdy. Tak si tam tak stojíme a mě tak napadá, že bych mohla zavolat kočku, jestli nechce aspoň domů. Tak volám "Čččč!", ovšem to, že se hned v dalším okamžiku vedle mě ve tmě ozve opravdu procítěné Hugovou "Mňáu!", to fakt nečekám .
Blik blesk příjem, elektřina pro změnu nabíhá. Počítač ovšem opět zapínám...a to neuhodnete, co se stane pak .
A na závěr trocha poézie, moje momentální čtivo :
Antonín rukama, jež nad oheň ztuhly,
přikládá plnou lopatu uhlí
a že jenom z člověka světlo se rodí,
tak za uhlím vždycky kus očí svých hodí
a oči jasné a modré jak květiny
v praméncích drátů nad městem plují
v kavárnách, v divadlech, nejraděj nad stolem rodiny
v radostná světla se rozsvěcují.
Nutno poznamenat, že Opatovickej Antonín to evidentně dost fláká .