Gastro 2006 poprvé

já už snad ani nebudu přemejšlet nad nerozváděnim svejch pocitů...
Jaké to bylo letos? No, loni to zajisté mělo své kazy, ale letos... No, posuďte sami. Den mi začal v krásných cca devět hodin, kdy jsem se vykopla z postele, zapnula počítač, nakrmila chlupáče, který se mnou poslušně setrval v posteli až do poslední chvíle (já jsem věděla, že ten nedělní kuřecí stejk se mi vyplatí ), našla jsem si bus, něco do sebe hodila a vydala se na bus. Povím vám, den působil mnohem veselejším dojmem, když jsem razila do školy až za světla a dokonce už nemrzlo až pěstí praštilo.
Když jsem dorazila k Ideonu vybavena dostatečným počtem balíčků žvýkaček, nervama z oceli, kouzelnou formulí proti naštvání a dokonce i částečným předpisovým úsměvem, něco se zvrtlo. Poprvé mi čelist spadla už v momentu, kdy nám bylo řečeno, že vystoupení se přesouvá o hodinu později, ale nemáme nikam chodit, kdyby to bylo dřív, což v překladu neznamenalo jenom nechutné hodinu a půl dlouhé čekání, ale také fakt, že až do večera nebudu nic jíst, protože jsem nebyla dostatečně finančně vybavena a počítala jsem s tím, že po prvním vystoupení si dojdu k bankomatu. No dobře, oblečený rondon jsem si už nesundávala a začala jsem OPRAVDU nudné zabíjení času, tj. dělání koleček po patře. V tomto ohledu je ovšem Ideon dost malej, protože když jsem pošestý prošla kolem stánku naší školy, tam umístění studenti na mě zírali dost divně . Na několik zajímavých věcí jsem ale přecejen narazila, pravděpodobně nejvíc mě zaujaly dvě věci týkající se momentálního dění zde:
Pak ovšem už byla nuda tak ukrutná, že jsem se ji pokusila zabít aspoň u stánku, kde zrovna Michal s Markétou pod pohledem třídní tvořili pro nadaci Kapka naděje vykrajovaná jablka. Poté, co jsem si jedno "zakoupila" na sekeru (vidíte, tomuhle se říká obrácená charita - místo abych si jablko koupila na dobré účely, dostanu ho, protože jsem tak chudá, že na něj nemám ), vyfotila jsem jejich výtvory, i když nutno uznat, že nejvíce mě zaujaly kalendáře Kapky naděje vyrovnané na stole. Ve výsledku to bylo lepší než nějaké jablko .
Nutno ovšem uznat, že z obcházení jsem vyšla s dárkem pro mámu k Vánocům, vykrajovátkem lístečku, dvěma novejma trubičkama na zdobení a faktem, že zítra, hned jak se vyzbrojim penězma, vyrazim zase k jednomu stánku vykecávat . Ta paní je moc prima. Abych pak ještě nezapomněla, Řízková byla tak laskavá, že mi koupila alespoň flambovanou palačinku u našeho stánku. Nutno ale uznat, že to byl dost hnus - nemohla za to ani tak ta broskvová vodka, jako spíš ten hnusnej pomerančovej džus. No nic, zítra musím jíst jedině u stánku za rohem, kde nabízej sýry . Po neuvěřitelném více jak dvouhodinovém čekání došlo konečně na naše vystoupení. Tak na to tak připravuju, protože Aneta z toho měla tolik naděláno, že toho nebyla schopná, až jsem si všimla, že se mi tak trošku rozlomila slunečnice, která měla na dort zhruba za pět minut přijít. Abych teda volila konkrétní slova, rozpadla se doslova do poslední mrtě, ale to je jen detajl, že . Poté, co jsem narychlo zaangažovala všechny kolem, až mi to někdo dobře sestavil, vypravily jsme se na pódium, jakože začnem. Překvapivě jsme tentokrát dostaly povel začít a už to jelo. Jelikož ovšem moderující učitelka oznámila začátek naší show až když jsme začly, což nám jen tak btw. vůbec nevadilo , nikdo se nedíval, takže se nám dělalo přímo skvěle. Pak ovšem přišel drobný zádrhel, změna oproti loňsku. Zatímco loni jsem řekla vždy do mikrofonu jedno slovo a bylo to, ona náhle vybafla, že z čeho je ten dort složen. Jelikož jsem nebyla absolutně připravená a navíc jsem zrovna pilně pracovala, byla to doslova podpásovka. Ale kdo by si všim, že jsem trošku rozpačitě nahlásila úplně jinej krém, že . Sranda však zdaleka nekončila, protože vzápětí přešla k Anetě, ptala se jí na totéž a pak ještě přiložila otázku, čím to bude zdobit. Aneta totiž udělala základní chybu v tom, že prohlásila, že to ozdobí hadrem (slangovej název pro zmačkanou modelovací hmotu, cca toto), na což učitelka reagovala tím, že jí tam zažla zdlouhavě opravovat. To už jsem vážně měla dost, ale to nejlepší přišlo po tom. Už jsem dozdobovala (resp. jsem zrovna skládala puzzle ve tvaru slunečnice na dort ) a učitelka si toho všimla s tím, že do mikrofonu prohlásila, že už dokončuju a dávám na dort kopretinu. Když se mě vzápětí na něco ptala, odpověděla jsem a dodala jsem "... A je to slunečnice, ne kopretina.", žáci naší školy se začli dost smát a i já jsem po vteřinkovém pohledu do její tváře měla dojem, že mě po vystoupení zabije . Ale no nic, nastal čas přestat se zoufale přemáhat a odprezentovat dort, jak jsme loni nedělali. Tak jsem ten dort tak pěkně uchopila, reprezentativně jsem ho pozvedla, naklonila a vzápětí s obrovskou elegancí upadnul kus čokoládového oblepení přímo na straně diváků . To už jsem nemohla, problémy-neproblémy jsem se začla smát a přilepila jsem to zpět. Ale jinak se mi první vystoupení povedlo . Vzápětí mě ovšem totálně smích přešel, protože jsem byla totálně seřvána za to, co to mám s vlasama (nutno uznat, že jsem je měla pouze na hlavě ). Dobře, sundala jsem si vlásenky držící lodičku, přidělala jsem si ofinu a lodičku jsem si pořídně narvala na hlavu. To ovšem učitelce nestačilo, protože když jsem vylezla podruhé, neblíbily se jí pro změnu moje vlasy vzadu. Když jsem si je teda přepla do culíku, dívala se opět dost divně, ale už neřekla nic. Dost mě na tom ale dostaly dvě věci. Zaprvé to, že když jsem si teda přepla vlasy do culíku, jak předtím chtěla, večer, když jsem si odskočila, stěžovala si učitelce, že nejsem schopná poslechnout a ignoruju ji. Zadruhé mě totálně dostalo to, že Anetě nikdo nic neřekl. Myslím, že moje tušení v tom, že ji milujou kvůli dvěma soutežím, kde se dobře umístila, je pravdivé. Abyste chápali, jsem stříhaná podle ní. Ani se nedivim, že jsem si pak nějak jednou vyfotila ten dort a kašlala jsem na to. Pak se není čemu divit, že výsledek je fakt mizernej .
Abych ovšem přeskočila věčnost zdobení batulů (malých dortů) a stání a zoufalého se tváření jako člověk, přišel čas na další vystoupení. Jelikož mi o tom ovšem tak trochu někdo zapomněl cokoliv říct, náhlé "Běžte na pódium, máte vystupovat!" mě trochu překvapilo. Když se nám povedlo nahrabat potřebné a přepravit se tam, holka, co tam vařila, byla už tak v půlce. No jo, je mi to jasný, to zas bude průůůůser . Jelikož celkově jsem vstoupila na pódium nepřipravena, dost mě zarazil moment, kdy se učitelka opět ptala, co zdobíme. Dokonce správně jsem odpověděla, ovšem vzápětí jsem zůstala jak tupě stát. Ona se totiž zeptala "A ten dort je ...?". Musím uznat, že v hlavě mi v tom momentu proletěly snad všechny možnosti včetně toho, že je ze světlého korpusu, ze světlým krémem, že je to slza... ale teda že chce, abych řekla, že je potaženej v modelovací hmotě, to by mě vážně bez nápovědy nenapadlo . Úsměv mě ovšem jen tak nepřešel, protože učitelka si zřejmě vzpomněla na loňský rok a nahodila svou oblíbenou hlášku, kterou loni praktikovala na úplně každém vystoupení. Její "A tady je opravdu vidět, že cukráři jsou takoví umělci..." mi málem vehnalo slzu do oka. A to teď nemyslim ten dort .
No, pak jsme ještě ozdobily pár dortů a pozvolna se vyrazilo domů. Fakt, že jsem se ještě úplně zvenku musela vracet nahoru, abych zjistila ještě větší prdlajs než venku radši komentovat nebudu a pro zítřek doufám, že až přijdou nepříjemné chvíle a nepříjemní lidé,... zase pěkně tiše odejdou .