Zas jeden téměř...

standartní týden
I když tomu těžko sama věřím, pomalu ale jistě se mi daří oživovat všední dny. Stereotyp leží v krvi na podlaze. A přitom k tomu stačí tak málo... .
Pondělí nakopla hned ráno moje poznámka na stole, která mě upozorňovala na to, abych OPĚT nezapomněla svačinu v ledničce. Nevěřili byste, jak blbej a hlavně TRVALNIVEJ výraz pro den naberete, když ráno na stole objevíte "Sýrovky v ledniště" .
V úterý jsem zažila asi nejúžasnější keramiku vůbec. Jelikož začal nový školní rok a já jsem se byla pozdě, ale přece zapsat na keramiku, zvolila jsem opět úterý, protože loňský čtvrtek mi vůbec nesvědčil. Parkrát jsem si totiž tak seděla doma, na něco koukala a až v osm večer mi došlo, že už nechodim v úterý . Proto jsem opět zvolila úterý, ovšem s tím, že jsem v tom kroužku zatím sama. Naverbovat se mi sice nikoho nepovedlo, ale co poznamenat musím, je fakt, že to je něco úžasnýho, když v učebně nikdo neřve, nevotravuje a já si tak plácám, pozpěvuju si a povídám si s Liběnou. I když pro nezasvěceného pozorovatele musím vypadat jako kdybych zdrhla z Rábů .
Středa začala velmi nepozitivně. Cesta ke škole proběhla i přes hnusnou ranní hodinu v totálně narvaném busu. Nenaštvalo mě, že jsem díky tlačícím se lidem strávila cestu ležíce na jakémsi klukovi, nenaštvalo mě, že byl tak hubenej, že mě děsivě tlačily jeho žebra, ale co mě fakt rozčílilo, byla jakási babizna, co chtěla nastupovat a když tam pro ni nebylo místo, začla tam zvyšovat hlas, že se máme posunout a že začne řvát, jestli to neuděláme. Nutno poznamenat, že polovina autobusu vypadala, že jí taky chce říct, že je nám to totálně u pr... .
U místní pošty měla ODS rozbalený balónky, aparaturu a nějakej šílenec tak řval do mikrofonu, jakože zpívá. Nutno uznat, že to fakt mělo grády, protože když jsem musela projít kolem repráku, abych se dostala na poštu, tekly mi slzy a to vydržim hodně . Jo, abych nezapomněla, můj šéf z brigády kandiduje za náš obvod do zastupitelstva. Džízs .
Pátek ovšem začal absolutně nejlíp. Tak si tak spim a náhle mě budí otec, jestli jako nejdu zas do školy na sedmou. Tak odpovídám, že jo a ptám se, kolik je hodin. Když z kuchyně zaslechnu odpověď půl šestý, pokračuju v přerušené činnosti. Škoda jen, že táta říkal po šestý a né půl šestý, jak jsem slyšela. Možná bych nemusela přijít do školy až v osum .
Druhej šok mě ovšem čekal hned v MHD. To, že od října má být ve zkušebním provozu nový čipový systém jsem věděla, ale že budu mít to štěstí a hned takovým autobusem pojedu, to jsem nečekala. Panely pěkně svítily, ale co mě totálně odrovnalo, byl totálně nesympatickej ženskej hlas, kterej při odjezdu ze zastávky hlásil "Příští zastávka - ...", při příjezdu do ní hlásil opět její název a když jsme se po cestě zdrželi, hlásil zastávku ještě potřetí. Můj názor? příští zastávka - Bohnice. .
Sobota mi trošililinku připomněla pátek. Tak si tak spim, spim (btw. lehnout jsem si šla v jedenáct s tím, že za chvíli vstanu a půjdu se umejt. Vzbudil mě až ve tři řvoucí Winamp, svítící monitor a plnej močák ) a náhle jsem se nevim proč probudila. Jak se to bývá ve vtipech, člověka obvykle probere až konec jeho pracovní doby. Mě však probral přesně její začátek, takže mi stačilo kouknout na hodinky, zkonstatovat "Ty voe, ono už je jedenáct." a pak už to šlo ráz naráz. Musim uznat, že rychlejc jsem se z domu ještě nevypravila, o tři minuty později už jsem stála v hospodě. A to jsem prosím měla trochu učesaný vlasy, vyčištěný zuby a v kapse prášky a snídani . Jen kdyby si tam hned nedělali srandu z mýho skelnýho pohledu a toho, že po čemkoliv jsem šáhla, místo abych to vzala tak to spadlo na zzem .

Btw: Ke konci příštího týdne se opět půjdu blýsknout na Gastro výstavu v Ideonu. Opět na pódiová vystoupení, tentokrát budou čtyři a co jsem si právě pročetla loňský report, budu se plně držet miirou doporučovaného hesla. Mě nenaserou, jakože já se jmenuju já! .