Lenčiny narozeniny

štěstí, zdrááávíííí, štěstí, zdráááávíííí...!
25.9., pondělí
Rok se s rokem sešel a nastal čas, abychom s Lenkou opět oslavily její teď už sedmnácté narozeniny. Jelikož bylo oproti loňsku hezky, vypravily jsme se na jejich zahrádku v kolonii, že budeme zase dělat ohníček. Odpoledne bylo slunečné, trojelbusem pětkou jsem se dopravila na konečnou a Lenka co? No nebyla tam . Jelikož jsem jí ale z trolejbusu viděla, jak už se pomalu ale jistě plíží, chvilku čekání jsem si zkrátila posloucháním mp3přehrávače a prohlížením okolí. Když už u mě skoro byla, pohled mi spadnul na stojan Služeb města s pytlíky na sbírání psích výkalů. Vzít jeden sáček a stylově do něj naaranžovat kytku pro Lenku byla opravdu otázka chvilky . Lenka konečně dorazila, kytku jsem jí předala a jakože vyrazíme na zahrádku. Tak tak jdeme, nastává podivná chvilka trapného ticha a já teda aspoň poslouchám na jednou sluchátko přehrávač. Pak ovšem Lenka prohlašuje "No, já jsem si ho chtěla vzít taky, ale přišlo mi to neslušný." a přidává takovej pohled, že mám chuť hodit přehrávač do popelnice, radši si ho sundávám. Kdo ví, jestli by to po chvíli třeba neudělala ona .
Pak už přicházíme na zahrádku, Lenka vybaluje sedací deku a začíná připravovat oheň. Nutno poznamenat, že moje už zaběhlá pomoc pohledem jí zřejmě vyhovuje čím dál méně .
Pak se to konečně rozhoří a Lenka konečně vytáhne párky, jakože bysme se třeba najedly. Její už standartní "Ne." na otázku, zda má nůž na nakrájení uzeniny mě už ani nepřekvapuje, v rámci lenosti však párek nechávám jak je, napichuju ho na vidlici a strkám do ohně. Lenka je ovšem aktivnější, poctivě párek porcuje .
Nastává chvilka harmonie a ticha, tuk tiše poprskává a párky se dělají. Po chvíli Lenka vrhá dost divný pohled na moji uzeninku a táže se mě, jestli to už náhodou nemám spálený. Letmo se podívám, prohlásím, že to ještě není a pokračuju v zadumaném zírání do ohně. No, nutno uznat, že na Lenčině otázce něco bylo, protože když pak po dalších asi pěti minutách párek sundávám, je ze všech stran totálně černej, jen z mého úhlu je akorát .
Konzumaci prvního párku doráží Lenka, která jelikož nemůže objevit žádnej talířek, konzumuje zmíněnou uzeninu z plastového kelímku. Ale JAK stylově! .
Když už je i druhý párek dopečen, oči už pomalu přestávají snášet oblaky dýmu, tak se zoufale snažím ukrýt pod mikinou. Pak už mě tedy vůbec nepřekvapuje fakt, že nejmíň půl hodiny trávím zachumlaná pod mikinou a snažím se neusnout, přičemž Lenka "venku" jen zoufale povzdechává nad kouřícím ohněm. Když už se mi konečně podaří pořádně probrat a vylezu ven, honem hážu návrh na spánek . Kupodivu celkem zabírá, takže další dobrou půlhodinu trávíme zíráním do nebe a absolutní neaktivitou. Výtečné!
Když pak dojde opět zas na nějakou aktivitu, ze zbylé zeleniny vytvářím "Pana papriku" a dělám mu opravdu stylovou kremaci. Focení jednotlivého vývoje smz podmínkou! .

Pak mě zaujímá kvokání vedle umístěných slepic. Tak se Lenky tážu, zda jim nevadí, když je někdo hladí. Lenčino "Néé, vůbec." mě tedy doslova až vhání k nim do výběhu, kdy se tedy dostávám k tomu, že bych jako nějakou chytla a pohladila ji (v době, kdy jsem ještě neměla žádného mazlíčka, jsem trávila nejvíc času s našema slepicema. Nutno uznat, že i takový dost neobvyklý mazlíček se dá venčit ). Jenže narážím na drobný problém, ta šílená zvířata divoce pobíhají po výběhu, zoufale se mi snaží za každou cenu utéct a jejich šílené výrazy napovídají, že pokud nějakou chytim, vyklovne mi za to oko. Moje následná otázka "Dyť jsi říkala, že jim nevadí, když je někdo hladí...?" není až tak neočekávaná, ovšem Lenčina odpověď "No já jsem totiž věděla, že se nenechaj chytit ." mi skoro způsobuje menší infarkt. Ještě, že mě Lenka do toho výběhu bezelstně zavřela, páč jinak bych se asi musela vrhnout na ni . Jelikož se ale jen tak nevzdávám (a potřebuju se uklidnit ), vrhám se na slepice s tím, že je dostanu. Boj je to teda sice přímo šílenej, slepice ječej, peří lítá a Lenka se tváří přímo vyděšeně, nicméně asi po pěti minutách mám s vítězným úsměvem první. Z toho vyfotila Lenka tak výtečnou fotku, že to prostě musím zkopčit .
Nutno uznat, že ve výsledku se mi podaří ulovit tři ze čtyř. Jen si nejsem jistá, jestli jsem jednu neměla dvakrát, protože stoprocentně poznávám akorát jednu, kterou jsem ulovila první a při snaze Lence ukázat, že slepice se snažej podvědomě lítat, jsem jí strčila hlavu do jakési pavučiny . Pak se ještě konečně dostáváme k předání dárků. Jelikož jsem po nedělní praxi neměla tak trochu sílu udělat Lence slíbenej dort, vybavila jsem ji aspoň poukázkou na něj. Bohužel jsem na ní zapomněla sdělit, že je pouze jednorázová, mám myslím zábavu na pár let dopředu . Lenka ještě obdrží koupený svícen zdobený skleněnými lístky v oranžové a červené barvě, poslušně se s ním nechá vyfotit,
a pak mě zaujímá na zahrádce jejich souseda krásná růže. "Hele, ta je krásná, pojď, jdem ji vyfotit." nás opět dokope k nějakému pohybu, a tak se vydáváme přes pomyslný plot k sousedovi. Jdeme, jdeme, jdeme, až se dostáváme k jediné kráse sousedovic zarostlé zahrady. Růže je bohužel hezká jen z dálky, takže se slovy "Hm, tak zblízka tak hezká není, pojď pryč.", z čehož má Lenka náramnou srandu (já už se snad fakt...), odcházíme zpět. Ještě poklidit, uhasit oheň a jdeme opět na trolejbus, který mě doveze domů. Oslava byla oproti loňsku mnohem lepší (nic proti Lenčiný ségře, ale...) a doufám, že za rok bude zase. Takže co, Leni? No né, že se necháš srazit autem nebo tak .