Vysílač podruhé

a je ze mě mrzák
Přečetli a hlavně splnili jste zadání? Tak tu máme výsledky. Od mého zoufalého volání o pomoc se přesunujeme o 4,5kg máslového krému dál do chvíle, kdy se vrhám na promazávání a stavění jakéhosi základu. V tomto momentu má můj miláček, pokud mi paměť neselhává (ehm, berte prosím s rezervou ), 4,5kg.
Teď se přesunujeme za dvoukilovou kuličku modelovací hmoty. Při zadělávání sice téměř umírám, ale není to ani hoďka a já už vyvaluju na potažení. Moje touha potáhnout to jedním kusem, aby to bylo pěkný, naráží na malý problém. Když se mi podaří rozválet modelku do stejnoměrného plátu o velikosti tak metr krát metr, zůstává zásadní problém v tom, KAM si ten dort jako dám, až ho budu potahovat. Jelikož je vám všem jistě nad Jaromíra jasné, že to nějak vyřeším , nakonec je to opravdu tu - uprostřed kuchyně stojí obrácenej koš na prádlo, na něm na tácu dort a já tam s mohutným rozmachem otáčím vyválený plát. Kdybych se i trefila a jedna strana nezůstala holá, musela bych si to každopádně pochválit (právě z důvodu potažení stranou, co byla na folii, se dort neustále leskne a není možné ho bez toho vyfotit. Vzadu si můžete povšimnout puzzle )
Další hodinka-dvě v trapu a kopec už je i zalesněnej. Táta uchváceně poskakuje kolem, neustále na to zírá a mně je rozhodně jasná jedna věc - stráví noc u ledničky a bude ZÍRAT ).
Odpusťte mi drobnou kulturní vložku, ale nemohu jinak. Nastává nedělní odpoledne, vež už mám hotovou a vracím se z brigády s kuřecím steakem se šunkou a sýrem tak výtečně krásným, že si ho prostě musím vyfotit. Ach jo, už aby byl zas víkend .
Abych vysvětlila perex, v sobotu večer jsem finišovala věž a jak jsem to tak měla na lince, tak že jako couvnu a prohlídnu si to, jak to vypadá z dálky. Udělala jsem jen JEDEN malinkej krok a... přepadla jsem přes odpaďák, co za mě nějakej inteligent postavil . Bohužel to bylo přímo na hned za ním stojící skříňku, takže následky byly katastrofické. Do žeber jsem si bodla kráječ na chleba, o mikrovlnku jsem si málem urvala ruku a o hranu skříňky jsem se praštila do kříže. Bohužel jsem pak neměla sílu na nic jinýho než na totální výtlem . Ale teď už zpátky k dortu. Je cca pět hodin večer a já už mám poslepováno. Všechno díky pár špejlím drží na svém místě a já jen čekám a kochám se. Musím uznat, že tohle byl zatím dort, co jsem si nejvíc užila. Abych nezapomněla, tenhle drobeček a miláček podzimních narozenin šéfa váží 7,8 kg. Asi mám z toho neustálýho přenášení kýlu .
Tak co myslíte, zvládla jsem to? .
A miiro, abys věděl, tak víc hlav víc ví .