Podzimní Odolov

aneb jak vypadá palačinkový teror
To takhle přišla středa. Uplynula poslední hodina a já jsem se vydala čekat na smluvené místo před naší školou, kde mě měla vyzvednout máma a měla mě vzít do Týniště na vlak, protože jinak bych ho kvůli dlouhé výuce nestihla. Vlak měl jet ve zmiňovaném Týništi v 16:40. Čekám, čekám, máma nikde, až konečně chvilku před čtvrtou v dálce rozeznávám naše auto. Naskakuju, kontroluju přítomnost myši, batohu a spacáku, rvu ze sebe košili a fasuju autoatlas, že budu navigovat. Jistě i vám hned došlo, že to byla dost špatná volba, ale ještě vydržte, teprve jedeme Hradištěm . Je cca čtvrt na pět a nastupuje dost zásadní okamžik, projely jsme Chvojenec a teď máme jet do Vysokého Chvojna. Cedule Týniště nám jasně ukazuje, kam máme jet, takže jedeme. Uplynulo asi deset minut a před námi se náhle vlevo objevuje stromy obrostlá cesta a výrazná cedule CAMP. V mysli se mi vybavuje několik vzpomínek na toto místo, strávili jsme tam celá rodina hodně dní, utopili jsme tam loďku a mnohokrát tam hráli minigolf. Ale..."Není tohle náhodou v Holicích?", kladu dosti adekvátní otázku a v krku mi začíná bublat smíchy. No ono totiž je, zásadní problém je ovšem v tom, že to je cca 10 km jižnějc než máme bejt . No nevadí, cestu ovšem nakonec zpátky nějak najdeme, ale už je jasné, že ten vlak nestíhám. Dobře, nevadí, konečně nacházíme Týniště a ač máma si chce zařídit a zkusit ten vlak stihnout někde dál po jeho trase, odmítám to s tím, že počkám hodinu na další. Tak, Týniště úspěšně nalezeno a hledáme nádraží. Nikde žádná cedulka, nikde žádnej ukazatel, nic. Volíme tedy cestu za nějakým autem, přičemž se dostáváme na náměstí a přichází čas na mě, abych se někoho optala kudy na nádraží. Po chvíli už onu informaci vlastním a míříme ke tím člověkem zmíněné červené Hospodě Na růžku, u které máme odbočit. Tak si tak jedeme, jedeme, zrovna mámě něco vypravuju a náhle konec Týniště. Když se vedle mě ozývá "A neprojeli jsme vedle toho červenýho baráku už před chvílí? ", smích už nemůžu zadržet a když se ukáže, že jsme to díky mé pozornosti opravdu minuly, dostává se mi kárávého pohledu. Ale vidíte, jo? I kdybychom se neztratily už po cestě, nakonec by mi to stejně ujelo kvůli ztracení v Týništi .
Středeční večer díky už standartní kose dost rychle utíká a nastupuje čtvrteční ráno, kdy se má objevit zbytek výpravy, což je ve výsledku pouze Pája s Péťou. Než se nadějeme, naše doslova hromada jídla ještě o kus vyroste a k obědu připravené těstoviny z omáčkou zmizí, protože potřebujeme sílu na splnění následného úkolu, co jsme obdrželi.
Poté tedy vycházíme ven a začínáme pracovat. Ve výsledku ovšem rozdělení činností dopadne tak, že já s Pájou jsme hrabající utlačovaná dělnická třída, Incik dělá odvoz a Péťa kontrolola, co nás div bičem po zádech nemrská jen se narovnáme . Dochází ovšem i na zábavu, chlapci vzpomínají na Titanic
Fotka po prohození rolí je ovšem v jisté části tak úžasná, že vám musím ukázat ne zmenšenou, ale výřez onoho místa. No nejsou sladcí? .
Jelikož po práci (a samozřejmé následné relaxaci ) zbývá ještě trocha sil, balíme si batohy a vyrážíme na cca 5km vzdálenou rozhlednu Žaltman. Někteří ale pakují přímo neuvěřitelně energicky, protože než stačíme odejít, dorazí Incikovi rodiče sekat zahradu a přijede i ségra . Pája tedy doslova fofruje a hned jak zmizíme za kopečkem, deru se k prvnímu bunkru, co nás po cestě čeká. Ostatní ale lezou za mnou, ovšem někteří dost nešikovně, protože než stihnou utéct, jsou zajati a vzati za rukojmí. Smůla, no .
Cesta celkem utíká, pominu-li teda jednu sedací zastávku u jednoho bunkru. Tak si tak pěkně slejzáme dolů a samozřejmě, já sebou musím aspoň jednou za výlet švihnout, takže se mi to hned docela úspěšně daří. Nutno uznat, že dosti sedřené dlaně a naražená kostrč mi trochu kazí zážitek z průchodu kolem místního vězení .
Po občerstvovací zastávce díky Lesům České Republiky už pozvolna kráčíme k cíli. Neustále potkáváme spoustu hub (škoda, že je nejim ), dokonce se zbytku výpravy snažíme i schovat v hnědém listí (ano, chápete správně, NEJDEME vzadu ). Pak dochází dokonce i na souboje světelnými meči. I když možná spíš si jen chtějí dát pusinku .
Pak dorazíme do cíle a vylezeme na rozhlednu. Vichr fučí co může, div nás nesundá dolů, celá rozhledna se klepe a... ukazuje se, že ve větru se otáčí kuchyňské nerezové misky .
Ještě poslední dramatický pohled dolů a vracíme se. Cestu dolů ovšem trochu přikořeňuje Pája, kterého zhruba v půlce rozhledny chytá super nápad a zastavuje se se slovy "Mamííí, já už dál nechci, já se bojim, já chci croissant!". Sledovat Péťu, jak ho se slovy "Neboooj, já ti pomůžu dolů, nespadneš a dostaneš ho." pomalu táhne za ruku směrem dolů nás skoro nutí padat na zem. Dorazí to ovšem až v momentu, kdy už zase normálně slejzá dolů, zbývá mu už jen pár schodů a náhle se zastaví a prohlásí "Že bych zkusil ještě jeden? ." No nutno podotknout, že mu z těch jeho dvou večer u sledování Aut kus snim. Chudák, že? .
Pátek Po vstávání někdy kdovíkdy nastupuju do kuchyně a připravuju si těsto na palačinky ze tří litrů a čekám, až se dnes vařící dvojice vykope z postele a zapojí se. Uznávám, s tím struhadlem, co tam bylo, to muselo jít strašně, ale....že jim to jde, co? .
Po cca dvou hodinách je hotovo.
Metrák palačinek k večeři už je nasmaženej, bramboráky už jsou vesměs pozřený a Incik mě tam už zanechal, protože musel jet pryč kvůli volbám. Kromě jisté části přežrání mě ještě trochu trápí můj přechod na režim křena . Pak ale začínáme hrát Husičku (hra pro děti od tří do pěti let) a začíná ta správná sranda. Princip hry je zhruba v tom, že na plánu je spirálovitě stočená dráha, na které jsou různé způsoby postupu a člověk se pohybuje kolik hodí. První hra je přímo úžasná, čtyři políčka před koncem (cca 54.pole) šlápnu na pole, co člověka vyhodí na pole 1. Už to chci vzdát, když oni už jsou u konce, ale nakonec se na to vybodnu a vyplatí se mi to. Péťa sice nakonec vyhraje, ale Pája zkejsne jedno pole před koncem a nemůže pořád hodit jedničku. Povim vám, docela nadává, když si s klidem po malejch číslech přejedu všech 60 polí a suverénně se narvu do cíle, přičemž on tu jedničku prostě nehodí . Pak ovšem se slovy "To snad není možný! A jdu na palačinku." poprvé mizí v kuchyni. Takový odchod se pak ale začne projevovat u obou a já jen zírám, jak co chvíli juchaj, když je máme kolo vynechat a mizej v kuchyni pro další palačinku. Pak se ovšem vyvrací ona známá teorie, že chlapy řidí jejich přirození, protože Pája se tak rozvaluje na gauči, vypadá že už má fakt dost, pak se tak zaposlouchá, prohlásí "Kručí, takže má hlad, jdeme jíst." a jde pro další palačinku . Fakt NECHÁPU, kam to pak k večeru rve. Večer když přemýšlí, jak by to mohli ještě zhltnout, nadhazuju naplnění salámem a sejrem, z čehož vypadává zhruba to, že každej sní asi další dvě. Fakt nechápu, jaktože ráno jedinej, komu je zle, jsem já Sobota Pája s Péťou dopoledne odjíždí a já zůstávám sama. Nuda nudoucí, projíždím asi pět filmů, co jsem už viděla a končím v kuchyni, kde dosmažuju ještě palačinky z litru a nakonec si hraju. Bléééé .
Jelikož všechno jednou končí, v neděli asi ve tři odjíždíme spadaným listím pryč a Odolov zůstává za námi. Dáli-li bůh, tak zas v zimě, chatičko.