Broumovské stěny II.

"Tady to znááám! "
Nedá se nic dělat, pokračujeme v cestě. Po níž se nám víceméně podaří zhatit Pájovi a Pétě další bafnutí (zdá se mi poněkud podezřelé, že ač vidíme cestu dobrejch 500m dopředu, nikde tam nejsou ) a ujdeme zas nějakej ten kus cesty, přičemž začne poprchávat. Další zastávka je (zřejmě ) Modrý kámen, kde si zbytek výpravy sedá, Incik fotí a já vyrážim na obhlídku okolí. Kromě posbírání x dalších hnusnejch zelenejch mušek se pěkně prolezu, dokonce se mi podaří nic si neudělat a ani nespadnout do toho pár metrů níž umístěnýho borůvčí .


Pohled do údolí (já jen, kdybyste si nevšimli ).


Údajně skoro na Slavným, imho přímo nádhera.


Zastávka nad Hájkovou roklí, evidentně všichni tu fotku velmi čekáme .


A už jak sami vidíte U Ovčína, navzájem jsme ze sebe opět obrali parazity a pomalu se vydáváme dál. Pája se snaží pozvednout morálku skupiny tím, že už asi pošesté sebejistě prohlašuje"Tady to znám!", ovšem nemohu už říci, že bych tomu věřila, protože ten Machov vypadá, že je čím dál dál .


Pokračujeme v cestě až k Zaječí rokli, kde se mi daří opět si špatně stoupnout, tentokrát to ovšem fakt stojí za to. Kvůli téhle fotce Incik málem padá dolů ze skály, protože mu ujde, že ta skála, na kterou tak s radostí skočil je jenom fakt tenká a pak je propast. Fuj. Nicméně výhled je tam pěknej, nemůžu říct, že by tomu ta fotka nějak ubírala.


Pak pokračujeme v cestě směr Zaječí rokle. V slabé chvilce Pája vytahuje telefon a že se jako vyfotíme. Když se nám po chvíli podaří seskládat do záběru díky tomu, že Pája otočí telefon naležato, konečně na třetí fotce začínáme vypadat tak nějak jako lidi a je odesláno. Jen doufáme, že nám zpět nepřijde nějaká fotka zažhaveného grilu, co na nás prý v Machově čeká, páč to by byla podpásovka . Po cestě potkáváme i sníh. Bohužel se nápad, že se budem koulovat, neujme, takže tam dolů nakonec nelezu .


Po další delší jídelní pauze, kdy se víceméně likvidujou zásoby a líně pozorujeme okolí, vstáváme a pokračujeme teď přesně nevím kam , každopádně končíme u Kamenné brány. Tuto fotku bych nazvala Kinorip kvůli tomu velmi jasnému důvodu vlevo dole .


Jelikož se lidi, sedící na předchozí fotce přesně pod bránou, tak trochu jako nechtěli hnout, přelezli jsme si na plošinu hned vedle a zírali jsme do kraje. Pája právě opět zkouší pozvednout morálku mužstva tím, že nás láká na to grilování. "Už vidíš tu LITINU? ." Musim se přiznat, že pomalu vidim .


"A teď si představte, že nám to už sežrali!" Opravdu nechutná představa, že? .


Následující cesta na Velkou kupu se začíná stávat opravdu pernou, jelikož se mi opět daří špatně stoupnout ještě víckrát, nehorázně mě bolej kotníky a když stoupáme, mám chuť se oběsit na nejbližší olši. Jelikož ale není na čem, pokračuju za vedoucím párem, kterej na nás už skoro každejch 200 metrů čeká, přičemž odpočívá a když dorazíme, pokračuje se v cestě (to radši nebudu komentovat ). Když pak dorážíme k (to je zvláštní, když Péťa vyřizuje další hovor, její asi druhá věta zní "Ne, ještě jsme na tůůůůře..." Nezbývá mi než souhlasit ). Když pak dorážíme k Pánovu Kříži, z posledních sil se škrábu ke stolu, sbírám nejblíž ležící větev a umírám. Prosím nabalzamovat, správně vyjmout orgány a na cestu mi dejte hodně darů, ať se mám v záhrobí dobře .


Po řekněme přijatelné pauze pokračujeme v cestě. Incik mi sice už druhou hodinu tvrdí, že už to je jen kousek, každopádně teď už tomu začínám aspoň trochu věřit . Další pauzu si po pěkném bolestivém sestupu dělám na jakémsi odpočívadle U zabitýho. Tam nás míjí dosti zásadní vozidlo. Jakejsí džíp, co má vepředu naviják, nemá dveře a celá posádka je tak nadšená smrtí v mých očích, že řidič ještě přibržďuje a při průjezdu kolem mé umírající tělesné schránky málem ztrácej oči . Mírně, ale jen opravdu mírně nechápu, každopádně to nechávám bejt a i přes Pájovu nabídku odvozu pokračujem v cestě. Dál už je víceméně rovinka, takže se mi jde líp. Jdeme, jdeme a Pája náhle doslova před nosem nachází peněženku. Pěknou, dokonce i plnou . Vytahuje občanku a začínáme zkoumat majitele, nicméně jako cyklista, co nás míjeli, mi nepřipadá. Nicméně povědomej mi je. Peněženka ale končí v kapse a pokračujeme v cestě směr Machov. Náhle získáváme doslova překvapivý náskok, takže toho využívám. Ale teda moje vytí Garbage, doprovázený Incikovejma vokálama bych vám nepřála slyšet .
Ač tak dvě hoďky zpátky bych tomu sotva věřila, opravdu dojdeme až do Machova. Tam se začíná znova řešit pěněženka. Už vim, odkud mi je ten člověk povědomej. Přísala bych, že je to řidič z toho "vyvalbusu" (čti auta ) s přihlédnutím k faktu, že to nemělo dveře, takže teoreticky... Padají názory, že vypadá jak nějakej vrah, načež do kuchyně vráží Pájův táta a s jistotou nám oznamuje, že to je pilicajt a že ho zná . No nic, tahle teorie nevyšla, ovšem...
Když už jsme na odchodu a obouváme se, někdo zvoní a je majitel té peněženky. Chvíli na nás zírá, pak se mu nadšením rozšiřujou oči a prohlašuje, že to jsem já, z toho odpočívadla. Preventivně se rovnou ptám, jestli to je on z toho auta, nicméně opravdu je a on odchází s tím, že bránícímu se Pájovi hází 2kila nálezný a pak zdrhá. Musím podotknout, že fakt, že ač jsem byla zheblá, byla jsem schopná přemejšlet a moje šílená teorie vyšla, se nedá penězma vyčíslit .

A shrnutí celého výletu? Kromě toho, jak skvěle se mi šlo, to bylo fakt super. Nohy mě po třech dnech přestaly bolet, tak pohoda.... A absolutně největší povýletová krize? Vystoupit den poté z vlaku .