Cestovat s CDS Náchod...

se prostě vyplatí!
Pátek, pěkné slunečné ráno, lehce nevyspalá vyrážím na místní autobusák. Čeká mě totiž cesta do Broumova. Nemusím moc cestování busem, ovšem tak nějak smířená čekám, až přijede na nástupiště. Pak se to ovšem nějak láme.
V rámci zahnání nudy totiž vytahuju Lenčina discmana, který mi vzápětí odmítá přečíst CD. Dvě a půl hodiny cesty v tichu, super. Lehce rachtající, ovšem pěkně nažloutlá karosa zajíždí ke čtvrtému nástupišti našeho autobusáku a k mé velké radosti je za volantem můj "oblíbený" řidič, Petr Matějka osobně. Tenhle člověk nejen že je sympatickej, že máte depky jen ho vidíte, navíc pokaždé, když v Náchodě mířím na toaletu, vypadá, že by mě nejradši nabod na kůl . Ale dobrá, zakupuju jízdenku a hrnu se na sedadlo. Pak mě ovšem napadá skvělá věc, jako že bych si otevřela okýnko. Ono to ovšem tak trochu nejde. Opírám se do toho teda pořádně a... okýnko mi zůstává v ruce . Kdyby mi málem nerozmlátilo hlavu tak v pohodě , ovšem stejně to působí poněkud trapně, takže se s lehce potlačovaným smíchem snažím tabulku nasadit zpět do kolejnice. Ovšem...ono to moc nejde. Když se mi to se šílenym skřípěním asi na desátej pokud daří, už s totálním výtlemem zapadám do sedadla a doufám, že už katastrofy pro tuto jízdu končí.
To si taky ale jenom myslim. Poté, co vylovim víčko od pití zpod sedadla tak čtyři řady za mnou (už vidim ten Lenčin komentář Šikovnáááá :-i ) a radši už nafurt padám do sedadla, zvedá se řidič a otáčí se na mě. Jeho "Šlo to tam nasadit?" doprovázený pohledem, že by mě nejradši okamžitě demonstrativně popravil a moje bezvládný tělo vezl na předním skle až do Broumova mě nutilo do smíchu ještě pár kilometrů. Ještě, že to fakt neudělal, docela profukovalo .
Když se mi povedlo úspěšně sklopit sedadlo, aniž bych něco urvala (pozor, na to kladu důraz ) a dokonce jsem i usnula, v Hradci jsem byla probuzena. Dítětem, co nastupovalo s matkou, vybralo si místo a oznámilo to matce zařvaním na celej autobus. "Máááámííí, tady je místo!!!". Když ovšem bylo matinkou napomenuto, ať neřve, naštvaný se s dupotem přesunulo do zadní části autobusu. Musím se přiznat, že z jejich rozhovorů, při kterých to dítě nemluvilo, ale řvalo, mě brněla hlava ještě za Policí, kde vystoupili .
V tu chvíli jsem se ovšem doslova zaradovala. Ano, jak správně hádáte, ne nadlouho. Náhle se totiž v busu navzájem objevily dvě jakési postarší osoby a přisedly si k sobě na sedadlo za mnou. Tak proč ne, žejo. ALE. Vzápětí jsem zjistila, PROČ ne. "MARŮŮŮŠ, A CO MÁM TEDA DĚLAT S TĚMA JIŘINAMA??" "NO TEĎ JE NASAĎ, AŤ SE STIHNOU CHYTIT!". Áno, debaty o sázení kytek, vnoučatech a nemocech (na to pozor, osoba sedící za mnou vlevo byla nemocnější ) na celej autobus se jich držely až do Pěkova, kde téměř až za hranicí mých mdlob jedna vystoupila.
A absolutně nejlepší věc? Když jsem poté znova testovala discmana, FUNGOVAL. Příště radši poběžím za .