Náš něžný a roztomilý mazlíček...

a domácí vězení??
Pěkný poklidný večer, vracím se na kole z keramiky (když už jsem u toho, včera mě solidně seřval nějakej magor proto, že jsem si nevšimla cyklistický stezky a jela jsem po silnici. Dobrá, moje chyba, ale cituji "kundou" mě nazvat teda nemusel ). Kolo uklízím, vybíhám do patra a v pokoji za zavřenejma dveřma na mě čeká kočka. S nevinným a ukřivděným výrazem. Beru ji do náruče a vydávám se do obyváku za otcem zjistit, proč je tam zavřená.
"No ani mi ji nenos na oči!"
"Proč, co provedla?"
"Chytla nějakýho kanárka a ukousla mu hlavu!"
"To jako fakt? . A kde mu ji ukousla?"
"No hned za krkem! "
"Jak víš, že to bylo za krkem, tys to viděl?"
"Jo, to bylo strašný, nemoh jsem se na to dívat.", zakončil debatu táta a zakryl si obličej s tak zhnusenym výrazem, že to vypadalo, že z toho bude mít trauma do konce života.
A já? Byla jsem se podívat venku na tu hromádku peří a byl to fakt nějakej kanárek. A rozhodně se zejtra ráno nenechám budim jejím čumákem a oblizovat .