Bouřka.

Čtvrteční.
Tak si tak hezky spím a najednou mě budí hluk. Zvláštní, najednou po už asi dvou hodinách zuřící bouře. Tak pokračuju v pobytu v horizontální poloze, jako že bych třeba ještě spala. Deset minut. Dvacet minut. Půlhodina. Nic. Voda dál v hustejch provazcích padá, kroupy třískaj do okna, vítr se snaží prorazit dovnitř, neustále poblikávaj blesky a hřmění si taky moc přestávek nedává. Když už to fakt vypadá, že neusnu, lehce nenadšeně se zvedám a vyrážím se podívat, kde se v koutku pokoje krčí vyděšená kočka. Krčí se uprostřed pokoje na podlaze a když se přiblížim, vrhne na mě pohled říkající co zas vopruzuju a znovu se rozvaluje. No nic, jdu zkusit štěstí do obýváku, protože pod dveřma je vidět, že se tam ještě svítí.
Tak si to tak štráduju přes kuchyň a jak jako obvykle nemám boty, dosti mě překvapuje louže ledový vody, co se táhne od vyvýšenejch balkonovejch dveří dva metry dokola. Ještě víc mě ale překvapuje, že máma je od toho pět metrů a nevšimla si, tak se jdu podívat do obyváku, co tam jako dělá. Sedí u stolu, podpírá si hlavu, opravuje čtvrtletky z češtiny. A spí . Budím ji, vytíráme. O půl třetí ráno. A ulicí se valej další a další proudy vody a vichr dál duje. Pochváleno budiž léto!