Ples v Machově

vysmrkat a můžem
V sobotu jsme vyrazili na ples do Machova. Můj zdravotní stav byl dosti nahnutý, celej pátek a sobotu až do večera jsem prochrchlala, prosmrkala a měla jsem teplotu, nicméně když už byli dlouho koupený lístky, tak jsme vyrazili. Vybavena několika balíčky papírových kapesníků nacpaných porůzně u Incika v saku (pozor, to bylo velmi strategické ), nosními kapkami, něčim na kašel ve svém příručním zavazadle a další kupou kapesníků jsem se umístila vedle Incika do auta a vyrazili jsme. Po celkem poklidné cestě jsem dorazili do Machova, kde jsme těsně před místní hospodou s kulturním sálem míjeli jakési stříbrné auto, které čekalo, až projedeme. Tak se tak dívám dovnitř a najednou mě napadá, že ta holka na zadnim sedadle je mi nějaká povědomá...a co teprve ten kluk s mírně vyvalenym výrazem na přednim sedadle... aha, Míra (doufám, že za tohle nedostanu někdy příště po ústech ).
No nic, úspěšně jsme byli vyloženi a spolešně s Mírou a Jarmilou jsme se vydali ke vstupu. Pořadatel otrhal vstupenky a blížili jsme se ke dveřím do sálu. Stačil jeden pohled a polil mě studenej pot - Míra nekecal, do sálu vpouštěli jen po vypití jakéhosi panáka. S představou, co to se mnou na čtyři Paraleny, několik Neoanginů, Bromhexin, Stopangin a totálně nechutý nosní kapky asi udělá jsem se dostala na řadu. Dle mého mínění sotva stojící pán ke mně natáhnul tác s malejma plastovejma kalíškama a pravil: "Vemte si.". Moje decentní "Ne, dobrý." ho ale moc nepřesvědčilo, protože na mě mrknul svým skelným okem a prohlásil "Jo, je to dobrý! ", nicméně hned tak jsem prchla, takže jsem si zachránila zbytky vědomí . A víte, co na tom bylo úplně nejlepší? Hned poté pozorovat, jak se u stolu Jarmila vzpamatovává z toho čehosi, co do sebe musela hodit . Holt se to musí umět .
Po nějaké té chvilce sedění se dostavily na pódium kapely (to bylo dost dobrý, byly tam dvě kapely a ty se střídaly, lepší než když je jen jedna, co má k půlnoci po pár kouskách něčeho dost ) a jakejsi člověk začal mluvit. A mně začlo bejt blbě, tak jsem si chtěla položit hlavu. A hádejte co. Ten barbar, ten IGNORANT Incik do mě furt strkal, že to není slušný. No to jsem neviděla . No nic, po chvíli, když tam všechny uvítal se začlo hrát k tanci. První tanec byl takovej rozpačitej, jelikož tam nebyl nikdo jako na Kateřinský zábavě, kdo by hned vběhnul na parket a něco tam dělal, nicméně po chvíli se tam přecejen pár lidí dostavilo a tancovali. Přiznávám a stydim se, na první tanec jsme seděli, měla jsem dojem, že bych nedošla ani na parket .
Pak už se mi nicméně tak nějak udělalo líp a přidali jsme se k ostatním lidem, co už na parketu předváděli něco od hopsání, uvědomělýho hopsání až po tanec . Kapely hrály konečně i nějakej ten společenskej tanec (po minulém zážitku se skupinou, která hrála akorát hopsandy pro lidi s větším množstvím alkoholu v krvi jsem měla trochu obavy), takže jsme si rozhodně užili. Hráli hodně polek, který jsme skvěle prožili s heslem Tam se vejdem!, které teda ne vždy vyšlo (dobře, tak tak v 70%případů ), nicméně přinejmenším já jsem si skvěle užila. Parádně jsme proplejtali mezi lidma, řezali jsme otáčky jednu za druhou (no taky jsem vedla ) a ve výsledku jsme ještě překvapili Pájova bratra, kterýho jsme napálili do lokte a tak rychle jsme proletěli, že pak po následném konci písničky akorát konsternovaně poznamenal "To byla rychlost !". Ještě jednou se všem potrefenejm chudákům omlouvám .
Pak se začla blížit půlnoc, skoro v každé přestávce bylo taneční vystoupení, některá lepší, některá průměrnější a okolo půl jedné už byly částečně vykoupené losy do tomboly a bylo poslední taneční vystoupení. To bylo imho absolutně nejlepší, mělo to švih a ještě ke všemu ta děvčata tancovala na moji oblíbenou Attention aux hommes! od Tatabojs, takže i když jsem toho většinu neviděla kvůli jistému inteligentovi, co si na natáčení každého vystoupení stoupal zrovna před náš stůl, bylo to absolutně nejlepší.
Pak si někteří šťastní jedinci jako například Pája, Péťa, Míra a Jarmila šli vyzvednout výhry z tomboly (fungovalo to na takovej ten způsob najdi v hromadě zamotanejch papírků nějakej co není prázdnej) a my jsme zůstali sedět, protože jsme nenašli nic. Překvapuje vás to? Mě teda ne . Naštěstí se pak začlo zase tancovat, takže jsme si šli spravit náladu na taneční parket. Ne na dlouho ovšem, nějaká postarší osoba došla dojmu, že jí tam překážim, tak mi zapíchla doprostřed nohy dosti úzkej podpatek a ještě na to přenesla svých 130kg živé váhy. Dobrá, stane se, unesla bych to, kdyby se na mě neotočila, jak kdybych něco provedla JÁ JÍ, nezabila mě pohledem a naštvaně se neotočila zpět. Ještě když jsem se dobelhala ke stolu, zkusila to zajíst bonboniérou, co vyhráli Pája s Péťou a asi tak dvacet minut jsem tam proseděla a solidně mě to bolelo jsem na tu osobu myslela. Hádejte v jakém duchu .
Pak už ovšem začlo opravdu přituhovat a mně bylo čím dál hůř z toho vydejchanýho vzduchu a tepla v sále. Tak jsme se přesunuli přes předsálí k šatně, kde byla tak přijatelná zima a jelikož tam nebylo nic, na čem by se dalo sedět, kecla jsem si na zem a Incik se ke mně přidal. Co ale byla sranda, když jsme tam seděli už podruhý, co jsem stihla občas sledovat, když jsem měla otevřený oči, lidi kolem nás chodili, zírali s dojmem, že jsem ožralá a někteří to i komentovali . Dorazila mě nějaká paní, co tam přišla s nějakym chlapem, chtěla si sednout na šatnářskej pult, ovšem když nás zmerčila tak se zas postavila, prohlásila "No, tady nebudem, tady je to jiná věková skupina." a odešli. No to by mě fakt zajímalo, co tam jako chtěli dělat .
Když jsme pak po půl druhé odjížděli v šesti naskládaní v autě, svírala jsem opěrku spolujezdce, v ostřejších zatáčkách jsem v ní byla skoro zakousnutá a musela jsem zavzpomínat, jak jsme se na táboře před pár lety evakuovali po patnácti ve škodovce (to byl jako dost zážitek, byla strašná bouřka a vichřice a jelikož je tábor pod stromama, tak aby na nás něco nespadlo, museli nás rychle odvýst do tak dva kiláky vzdálený jídelny JZD, kde jsme měli přespat. Jelikož byl ale zrovna dost omezenej počet přepravních vozidel, pomáhalo nám jedno policejní auto a jezdili jsme po maximu osob, co se vešlo. V naší už zmíněná škocně seděli tři narvaný na přednim sedadle, vzadu devět ve třech patrech [to bylo kůl, seděla jsem úplně nahoře a ty dva podemnou si furt stěžovali, že jsem těžká ]. Jako třešniška na dortu se v kufru tísnily dvě až tři děti, záleželo na velikosti ).
Co se tohoto plesu týče, byl moc fajn. Příště bych jen prosila zaprvé něco vyhrát v tombole () a zadruhé zkusit to bez nějaké nemoci .