To by člověk neřek...

kolik srandy se dá zažít na pohotovosti
2.6.2006, pátek

Pěkné páteční odpoledne, praštila jsem se do hlavy o stůl. Po telefonátu bratrovi, ze kterého se ve chvíli, kdy jsem hlasem umírajícího do telefonu oznámila, že potřebuju do nemocnice, stala milující osoba, jsem vyplnila papíry o Pracovním úrazu a s bratrem jsme zamířili do nemocnice. Můj žaludek, poslední dvě hodiny zadržovanej někde za mandlema jeho starostlivou jízdu ("Ta oranžová tam byla...sice ještě předtim, ale..." ) moc neocenil a posunul se ještě vejš, každopádně dorazili jsme na naši kůl pohotovost v Pardubické nemocnici (doteď, pět let poté, NECHÁPU, proč nájezd ke vstupu a celej chodník před nim je z kočičích hlav. Řeknu vám, po té zlomenině nohy jsem to fakt ocenila, zvlášť po cestě třídvéřovým autem, kam jsem se nejdřív nemohla dostat, načež mi před pohotovostí přivezl vozík a naložili mě. Dobrý, ovšem jen do chvíle, než ho někdo začal tlačit dovnitř. To tak pěkně skáááákalo a mně ta zlomená noha tak mile poskakovala...).
To vám takhle vylezem z auta, vyjdem ten nájezd a zastavíme se u okýnka, kde sedí sestra. "Dobrý den, tady sestra se praštila do hlavy, asi by potřebovala rentgen.", prohlašuje sebejistě můj bratr. "A má SESTRA kartičku pojišťovny??", okamžitě odvěťuje sestra za okýnkem a mě to i přes postupující nevolnost nutí ke smíchu. Bohužel, rychle se musim krotit, jinak by se všichni na přilehlé lavičce podívali, jak hnusná byla Restovaná zelenina s anglickou slaninou, co byla k obědu .
Chvíle čekání, bratrova nervózního podupávání (než si pomyslíte, jak starostlivý to bylo, ráda bych poukázala na fakt, že to bylo proto, že měl za chvíli někde bejt ) a dorazila k nám sestra, která si vzápětí vzala papír, co jsme dostali na recepci a po chvíli mě vyslala na rentgen.
Blik, blik a sedím opět v čekárně. Po chvíli jsem vpuštěna na pohotovost a sestra mi měří tlak a puls. Vzápětí doráží i primář. S výrazem, že by mě nejradši rovnou poslal na patologii a vůbec se se mnou nezabýval . Ale tak dobře, začíná mě zkoumat, zatím formou otázek.
"Pamatujete si všechno?"
"Ano."
"Co je dnes za den?"
"Pátek."
"A datum?"
[Doháje kolikátýho je??? Eh...Incik měl přijet někdy třetího...]"Třetího."
Blbej pohled
"A jaký je rok?"
"Néééé, je druhýho, protože včera bylo prvního!" (kdo by to byl řek )
ještě blbější pohled
"ROK??"
"No dvatisíce...šest.."
Tímto otázková část radši skončila. Ani se nedivím, ten člověk vypadal, že po tomhle bude potřebovat doktora on .
Pak jsem měla vstát, zavřít oči, pomalu si sáhnout na nos. To by ani problém nebyl, ale to, jak se mi zvednul kufr, když jsem zavřela oči, bych za problém docela považovala . Pak doktor zažbrblal něco ve smyslu "kchrrít oči.", což jsem si vyložila jako ještě zavřít a udělala jsem to. Když mi je ovšem vzápětí zakryl, uhnul ty ruce a zjistil, že mám oči ZAVŘENÝ, vypadal, že ho asi už fakt šlehne . Když jsme se tak nějak sjednotili a on dokončil prohlídku s tím, že otřes mozku nemám, mám ale bejt v klidu a ledovat si to, tázal se mě ještě, jestli to na chodbě je můj přítel. Bože chraň . Když jsem ho uvedla do obrazu a bratr dostal instrukce ohledně kontrolování mých zorniček a vědomí, vydali jsme se k autu.
Tak si tak pročítám zprávu, co jsem dostala, zastavuju se u auta a čekám, až mi bratr zevnitř otevře. Nic se neděje, nicméně já pokračuju ve čtení. Po chvíli mě ovšem vyrušuje bratr - stojící o čtyři auta dál na mě volá, že auto máme pořád stejný, za žádný jsme ho nevyměnili . No, červená jak červená, ne? .
A proč někteří lidé požívají alkohol či drogy v zaměstnání? No u jednoho člověka bych celkem i věděla .